TELEVIZE

Dnes si bez televize téměř nikdo nedovede život představit. V dobách mého dětství však tomu tak nebylo. Nikdo nevěděl, co to vlastně televize je a místo přístroje s obrazovkou vévodil každé domácnosti rozhlasový přijímač. Moje vzpomínky na začátky televizního vysílání se téměř shodují se vzpomínkami současného ředitele ostravského studia Ilji Racka, jak je v úvodu své knížky „Padesát let televizního studia Ostrava“ zachytil můj dobrý přítel Milan Švihálek.

Na první ostravské vysílání si - stejně jako Ilja Racek - dobře pamatuji. První televizní přijímač v Bohumíně, v mém rodném městě, vlastnil otcův přítel pan Heczko. Přístroj nesl označení TESLA 2001. Šlo o podlouhlou dřevěnou bedýnku hnědobéžové barvy, na jejíž čelní stěně se vyjímala skleněná obrazovka velikosti pohlednice. Samozřejmě, že obrázky na obrazovce byly pouze černobílé.

K panu Heczkovi mě na první televizní vysílání jako dvanáctiletého kluka vzal můj otec. Dodnes si pamatuji na dlouhé čekání, než se na obrazovce něco objeví. Přístroj se musel nejdřív nažhavit. Pak se na obrazovce začaly míhat černobílé pruhy a zase zmizely. Moc si nepamatuji, co bylo tehdy vlastně vysíláno, ale vím, že jsem tím televizním zázrakem nebyl jako kluk příliš ohromen.

Něco jiného byly přímé přenosy z hokejového mistrovství světa v roce 1961. To jsme už měli televizor doma a s napětím jsme sledovali každý zápas. Dodnes mám před očima napínavé utkání s Kanadou, v němž naši soupeři v závěru odvolali brankáře, aby získali převahu v poli. Po vhazování naši získali puk a útočník Mirek Vlach (původem z Ostravy) poslal kotouč přes celé hřiště na prázdnou kanadskou branku. Se zatajeným dechem jsme sledovali malý černý kousek gumy, jak se sune středem ledové plochy. Kotouč jistě letěl jako střela, ale nám všem u obrazovek se zdálo, že se jen pomalu plouží. Když pak skončil přímo uprostřed opuštěné kanadské branky, vyskočili jsme až ke stropu a radostí zařvali, společně s celou republikou.

My na Bohumínsku jsme byli schopni prostřednictvím svých antén zachytit signál polské televize z Katowic, který byl dokonce kvalitnější, než signál televize československé. S nadšením jsme tak mohli sledovat vysílání černobílého seriálu Zorro a jiných zajímavých programů. Tenkrát se mi také podařilo zcela náhodou zachytit reportáž z přivítání posádky polské plachetnice Smialy na Walech Chrobreho přístavu Štětín. Ocelová jachta Smialy se právě vrátila z expediční plavby kolem Jižní Ameriky. S obdivem jsem sledoval závěr a vyvrcholení jedné z prvních významných polských jachtařských výprav. Nemohl jsem tehdy předpokládat, že o deset let později budu moci skoro všechny členy posádky nazývat svými dobrými přáteli.

S námořním jachtingem je spojeno i moje první samostané vystoupení před televizními kamerami. Myslím, že se tak stalo v roce 1969. To se již pomalu rodila první NIKÉ a v mé hlavě dozrával plán zúčastnit se závodu osamělých mořeplavců přes Atlantik – OSTAR 1972. Tenkrát mě pozvali do Hošťálkovic, kde stál první ostravský televizní vysílač. Dojel jsem tam na motorce. Tamnější „studio“ nebylo o moc větší, než obývací pokoj u nás doma. Usedl jsem s komentátorem ke stolku, na němž byl postaven mikrofon. Za velkou skleněnou stěnou jsem viděl početný televizní štáb sledující naše počínání a proto jsem se cítil tak trochu jako rybička v akváriu. Ale tenhle pocit mě opustil, když byly nažhaveny reflektory a ve studiu se začala nepříjemně zvyšovat teplota.

Jako vyučený bílý zedník jsem v průběhu studia na průmyslovce často chodíval na brigády do Vítkovických železáren. Vyzdíval jsem tam slévačské pánve, dělal vnitřní vyzdívky pro vagóny, do nichž při odpichu vypouštěli strusku, nebo boural šamotovou vyzdívku vysokých pecí. Občas jsem také prováděl opravy uvnitř rozpálených Mannesmannových pecí. Byl jsem tedy zvyklý na veliké vedro, v němž bylo možné pracovat bez přestávky sotva dvacet minut. V takovém žáru bylo možné vydržet v peci jen s azbestovými rukavicemi a s dřeváky na nohou. Ale neúměrný žár televizních reflektorů mě překvapil. Teplota ve studiu v krátké době vystoupila nejméně na 50 stupňů Celsia. Proto jsem si s chutí setřel z čela pot, když vysílání skončilo. Byl to nezapomenutelný zážitek.

Stalo se to v začátcích ostravské televize a od té doby se mnohé změnilo. Později jsem měl možnost vystupovat prakticky ve všech televizních studiích v republice. V období své vrcholné sportovní činnosti jsem se skoro každý měsíc zúčastnil nějakého televizního programu. Zvali mě před kamery nejenom jako mořeplavce, ale také jako běžného hosta, jako jednoho z účinkujících nebo jako porotce v některé z televizních soutěži. Často jsem vystupoval i v polské televizi – ve varšavském, katovickém nebo štětínském studiu. V průběhu oceánských závodů mě pak zvali i do televizních studií v Anglii, Německu, Jižní Africe, Austrálii nebo USA. Ostravská televize mi však byla stále nejbližší. O své spolupráci s kameramany, režiséry a dalšími spolupracovníky z tohoto studia nechám ale raději vyprávět Milana Švihálka, který ji popsal v samostatné kapitole knížky „Padesát let televizního studia Ostrava“, vydané nakladatelstvím Repronis v roce 2005.

Některé z televizních programů:

Vystoupení v programu Krásný ztráty, Česká TV Praha, dne 14. března 2008
Autor pořadu Jan Lacina, moderátor Michal Prokop, hosté Lubomír Brabec a Richard Konkolski

Foto © Jana Vargová (jana-vargova@post.cz)

Vystoupeni na CBS TV v USA ve spojení s naučným programem "Vyuka o moři", Thompson High School, Newport, Rhode Island, 1984

Televizní program "Ano Ne" s Ivanem Vápenkou, 1981

Televizní program s Karlem Peckem, srpen 1977

Polská TV Warszawa, společný program s kpt. Krzystofem Baranowskim, 1975
 

Na obrazovce Čs. televize 13. dubna 1975

Sám proti moři
Pvní samostaný filmový dokument o přípravě na závod OSTAR 1972 byl vysílán Československou televizí Ostrava v roce 1971

Jak jsme pluli za Vikingy - První část
Čtyřdílný dokumentární seriál z první plavby Niké kolem dánského poloostrova byl vysílán Československou televizí Ostrava v roce 1971 

Jak jsme pluli za Vikingy - Druhá část

Jak jsme pluli za Vikingy - Třetí část