PRÁCOVNÍ POČÁTKY

Byl jsem nejstarší ze sourozenců. Můj mladší bratr se narodil po smrti otce, který byl zastřelen za války. Mladá ovdověla maka se měla co otáčet. Rodina se však brzy rozrostla. Měl jsem druhého otce se sestrou z jeho prvního manželství a pak další dvě sestry. Druhý otec byl odvezen za války na nucené práce do Německa a nedokončil školy. Tím jsme se ocitli v "dělnické" kategorii, ve které se bylo s pěti dnětmi co otáčet a každá pomoc byla nezbytná. Dnes by se oba rodiče ocitli tady v USA ve vězení dříve než by se nadáli s obviněním ze zneužití dětí. Byla tehdy jiná doba a jsem osobně rád, že tomu tak jak bylo a ne tak jak je dnes.

Ta včasnější práce vlastně začala jako rodinné povinnosti. Neměl jsem ani šest let, když jsem chodil vozit v kočárku svou mladší sestru Janu, pěkně po Leninové ulici do městského parku a pak zpět. S první třídou začaly nejen školní, ale také i další povinnosti. Po návratu ze školy a po obědě bylo samozřejmé pro nás ohřát si na kamnech v hrnci vodu a umýt nádobí. V této službě jsem se střídal s mladším bráškou, jeden týden on, jeden já. Jednou jsem umyl vchodovou chodbu v našem činžáku a jedno schodištové rameno na ulici a druhé na dvorek. Dodnes si pamatuji ty schody. Byly z pískovce a dřely hadr jako skelný papír. Za to první jsem dostak korunu na zmrzlinu k vedlejšímu cukráři. Pak to šlo bez koruny, kdykoliv, když mamka nebo babička byly zaněprázdněny jinou činností.

V roce 1947 rodiče koupili v dražbě kus pole. Dnes na tom prostranství stojí základní škola. Nemělo to hektar, ale později po převratu jsme spadli do "kulacké" třídy. Tím jsme neměli nárok na potravinové lístky. které byly nezbytné na nákup potravin. Museli jsme jídlo kupovat na volném (omezeném) trhu za vyšší ceny. Kromě toho jsme dostali povinnost kontigentu, to je odevzdání orčitého množství předem určené zeleniny za určenou (nízkou) cenu. To byla pohroma, poněvadž půda byla kyselá a značně neúrodná a značnou čast kontigentu otec musel koupit od jiného zemědělce v blízkostí.

Babička se stala pěstitelem zeleniny a já jejím pomocníkem. Otec vykopal studnu a v blízkosti skleníků částečně zakopal do země tři dvěstě litrové sudy. Mou povinností pak bylo vytáhnout kbelíkem vodu ze studny a naplnit všechny,  asi 50 m vzdálené, tři sudy. Byla to dobrá každodenní rozcvička.

Tam kde je dnes blok budov s obchody, jako květinářství, elektro, cukrárna a podobně hned vedle bohumínského kina, kdysi bylo volné prostranství vysypané škvárou. Tam, kromě občasného cirkusu a častějších kolotočů, bylo prostranství pro městský trh. Každé úterý a pátek drobní hospodáři si koupili za pětikorunu povolení k prodeji spolu s pronájmem skládacího dřevěného pultu (dvě kozy a prknová paleta). Pulty se běžně postavily do dvou řad a tržiště bylo hotové. Běžně to bylo činné od pěti do desíti ráno. Pro mne to znamenalo každé odpoledne v pondělí a ve čtvrtek narukovat na pole, pomoci babičce natrhat, umýt a nasvazkovat zeleninu, uložit do beden a odvézt na dvorek do města, kde jsme bydleli. Běžně to byly alespoň dvě jízdy.

V útery a v pátek byl budíček ve čtyři ráno. S babičkou jsme odvezli na trh jednu várku čtyřkolovým vozíkem. Na tržišti se postavil pult, vyložila zelenina a já s prázdným vozíkem se vrátil domů. Tam jsem posnídal, vzal tašku do školy, bandasku s kávou a snídani pro babicku, naplnil se vozík s druhou várkou a hajdy znovu na tržiště. Tam se to vyložilo, babička posnídala, já ji trochu pomohl s prodejem a hurá do školy. Dostal jsem za to nějakou korunu do kapsy - šetřil jsem si na kolo.

Později jsem dostal kousilíček vlastního pole, na kterém jsem pěstoval jahody. Jejich prodej mi pak pomohl uspíšit šetření. Měl jsem 10, když jsem byl schopen si koupit Sportku s tříkolečkovou přehazovačkou.

      VZPOMÍNKY NA STAVAŘINU