Má životní capricia
    Miloš Vacek
    ©  Nová tiskárna Pelhřimov, 2007

      
HISTORIE VZNIKU A OSUDY JEDNÉ MÉ SKLADBY

Poučen historií jsem věděl, že osudy tvůrců i jejich děl jsou mnohdy velmi dramatické (např. Bizetovy Carmen, která při premiéře propadla, nebo Smetanovy Triumfální symfonie, kterou autor věnoval císaři pánu a dodnes se z ní hraje pouze Scherzo, protože v jiné větě cituje rakouskou hymnu a národní obrozenci to zavrhli, aby se tvůrce české národní hudby nekom- promitoval před národem, což později dotáhl téměř do dokonalosti ministr Nejedlý). Že se něco takového přihodí v opačném slova smyslu i mně, bych nikdy nepředpokládal. Zajímá-li vás příběh jedné mé skladby, čtěte dál.

V sedmdesátých létech vycházely v jednom časopise reportáže Richarda Konkolského, našeho prvního osamělého mořeplavce, který vyhrál něko- lik světových závodů. Reportáže mě natolik zaujaly, že jsem si je vystřihá- val a ukládal do psacího stolu, s tím, že by to mohl být dobrý materiál pro symfonický obraz.

Začátkem prosince roku 1977 jsme se s mojí ženou rozhodli, že strávíme vánoce na její chalupě na Vrších u Mnichu přes to, že ona jako členka Ná- rodního divadla měla mezi svátky několik představení a musela se autem v zimě, vánicích, s lopatou v autě vracet do Prahy a v noci po představení zpět na chalupu.

Tyto „čekací doby" jsem využil a začal promýšlet skicu symfonického obrazu „Osamělý mořeplavec". Po návratu do Prahy jsem ji dokončil a připra- voval napsání partitury. Tu jsem opět dokončil v létě na Kamenicku na cha- lupě. Právě včas, abych stihl termín pro zadání díla na Týden nové tvorby 1979.

Po koncertě, zleva: šé:fdirigent Moravské filharmonie Jaromír Nohejl, syn Miloš, autor uváděné skladby Miloš Vacek, syn Tomáš a inspirátor skladby Richard Konkolski.

Skladba byla komisí přijata a zadána k prvnímu provedení Moravské fil­harmonii (dále MF), s šéfdirigentem Jaromírem Nohejlem. Koncert se ko­nal v březnu v Rudolfinu a já na něj pozval i Richarda Konkolského. Ten rád přijel i se svou chotí Mirkou.

Premiéra dopadla dobře a dirigent, jak je zvykem, vyvolal autora a pak ta­ké inspirátora skladby Konkolského. Když přišel na pódium, urostlý, vou­satý námořník jak vystřižený z knih Jacka Londona a postavil se vedle mně, musel jsem si stoupnout na dirigentský stupínek, abych se mu mohl podí­vat do tváře. Publikum se dost pobavilo. Od té doby měla skladba „zele­nou", MF ji hrála všude možné, natočila ji pro rozhlas, Nohejl ji zařazoval do programů svých zahraničních i domácích hostovaček, natočil i pro roz­hlas v Lipsku. Největší zážitek prý měla MF v Řecku, kde ji hrála na festiva­lu v otevřeném amfitheátru pod Akropolí za měsíční noci.

V roce 1982 se rozhodl šéf ostravské opery Václav Návrat uvést ve světo­vé premiéře moji operu Bratr Žak, kterou jsem psal na počest znovuotevře­ní Národního divadla (100. výročí v roce 1983). V Ostravě jsem už v té době byl zasvěcenému publiku jako autor znám, jednak již dříve tam uváděný- mi mými balety a I. cenou v soutěži o ozvučení památníku ostravské ope­race HRABYNĚ, - Poema o padlých hrdinech. Ostrava se na mě připravila důkladné. Vedení opery uspořádalo překvapení ve formě malé recepce a se­tkání novinářů, kritiků a různých hostů před zahájením premiéry. Dámská část orchestru založila komorní orchestr, pojmenovala ho podle mé jedné skladby, kterou také na tom večeru přednesla. Byla to Musica poetica. Lib­retistce Nadě Gajerové-Mauerové složili pořadatelé poctu zařazením něko­lika jejích básní ze sbírky Žena, kterou recitovala herečka J. Janěková. Pak se korporativně přešlo z foye do hlediště divadla. Tehdy mě potěšilo, že i Ka­menice poslala své zástupce města (J. Laňku, J. Pospíšila a K. Kyselu). Že jsem pozval také manžele Konkolských, je samozřejmé. Hodně jsme se ten­krát po koncertě sblížili. Bohužel, na premiéru opery přišla pouze paní Mir­ka se synkem Ríšou s omluvou, že velký Richard připravuje v polském pří­stavu loď Niké II na sólo závod kolem světa. To jsme s chotí netušili, že je vidíme naposled.

Začátkem července se totiž rozneslo, že Konkolský s rodinou požádal o azyl v USA a usídlil se v Newportu, kde založil Oceans-Video-Studio a po­stavil si časem dům.

Asi tušíte, co následovalo? U nás byla okamžitě moje skladba zakázá­na, uložena v rozhlase do trezoru. Tehdejší generální ředitel rozhlasu Karel Hofman měl v dobré paměti, co se dělo o premiéře díla v Rudolfinu při dě­kovačce a nepřál si jakékoliv připomínky Konkolského.

To mi prozradil jeden kolega, redaktor hudebního vysílání. Oficiálně jsem samozřejmě nedostal nic na vědomí.Paradox je, že v té době už měl Panton připravenou partituru do tisku. Redaktor doporučil, aby se z dedikace vyjmul Konkolski a zůstal tam jen Nohejl, aby byl klid. Tak se stalo a nikomu to nevadilo, ani HSTD.

Sametová revoluce v roce 1989 otevřela trezory a skladba se zase vysílá. Sedm let byla umlčena. Kolegové s humorem podotýkali: Co si stěžuješ? Stal jsi se vlastně nechtíc klasikem za živa. Je přece známo, že za války se ne­směl hrát Mendelsohn-Bartholdy, protože byl Žid, po válce se zase nehrál Richard Wágner, protože byl oblíbenec Hitlera a nositel nacistických ideí. A co Prokofjev v SSSR? Toho nemohl Stalin ani cítit!

Tak to je historie vzniku a osudy mé skladby Osamělý mořeplavec. S Konkolskými si dodnes přátelsky píšeme alespoň jedenkrát za rok.

      
Osudná děkovačka po premiéře symfonického obrazu „Osamělý mořepla­vec". V popředí inspirátor skladby, Richard Konkolski, mnohonásobný vítěz závodů osamělých mořeplavců. V pozadí vlevo je autor skladby mezi členy Moravské filharmonie na pódiu Rudolfina.

   
Několik společných záběrů z premiery v pražském Rudolfínu: MgA.Miloš Vacek, šéfdirigent Moravské filharmonie Jaromír Nohejl, Mirka Konkolská a já.

Knihu Zasloužilého umělce MgA. Miloše Vacka vydala Nová tiskárna Pelhřimov.
Podrobnější informace najdete na vebových stránkach  www.ntp.cz
©  Nová tiskárna Pelhřimov.