|
Vyňatek z knihy:
ÚVODEM
Měl jsem asi deset
let, když jsem se poprvé začetl do knihy Hermana Melvillého Moby
Dick s pěknými ilustracemi Rockwella Kenta. Tehdy jsem se na
nějakou dobu stal kapitánem Achabem a
klepal dřevěnou nohou po palubě Pequodu. Stejně jako
harpunář Queequeg, také já jsem vrhal harpunu, ale trvalo mi to
dalších osmnáct let, než jsem poprve na vlastní oči uviděl
opravdového živého vorvaně na moři.
Je tomu přes
čtyřicet let, ale v paměti mi dodnes utkvěla vidina jeho tmavého
těla lesknoucího se
ve slunci na hladině Atlantiku. Za naprostého bezvětří
proplouval necelých sto metrů kolem Niké. Vorvaň nevěnoval
žádnou pozornost klikání mé kamery. Jen se několikrát zhluboka
nadychnul, máchnul na mne ocasní ploutví a zmizel v hlubinách.
Při svých
oceánských plavbách jsem velryby shlédl mnohokrát. Nejblíže jsem
se k nim přiblížil na souostroví Tonga, kde jsem s domorodci
vyplouval téměř měsíc na každodenní
lov. Na světě stále existují místa, kde lov velryb hraje
důležitou roli v životě domorodců a je pro ně nezbytností.
Obyčejně však uloví jen několik kusů ročně, což nemá vliv na
populací velryb.
V roce 1980 jsem
navštívil Azory, kde jsem se seznámil s někdejším velrybářem,
který zaměnil harpunu za ostrý nůž.
Pěknými řezbami mi ozdobil můj vorvaní zub, získaný kdysi
dávno na Tonze a který mi dodnes připomíná má dávná setkání s
lidmi moře a prožitá dobrodružství.
Mou poslední cestou
za velrybami byla výprava až na nejsevernější část Aljašky, do
reservace domorodých Inuitů, kde jsem měl filmovat jejich
tradiční způsob lovu. Z filmování i lovu sešlo. Byla navršena
povolena quota lovu a další velryba se směla ulovit až příští
rok. Cesta však nebyla marná, zážitky stačily na napsání knihy
„Aljašský deník“.
Tím mé
„velrybářské“ dobrodružství
neskončilo. Nedávno jsem ve své knihovně vzal do rukou
knihu známého amerického ilustrátora Gordona Granta. V třicátých
létech minulého století vydal své kresby z velrybářského života
knižně pod titulem Greasy Luck neboli česky Tučné štěstí. Stejně
jako při někdejším prvním shlédnuti jeho knihy, i tentokráte
jsem usedl a knihu neodložil pokud jsem si neprohlédl všechny
jeho úžasné kresby. Svým stylem a realistickým zobrazením dějů
mi připomínal našeho ilustrátora Zdeňka Buriana.
Když rodiče vyslali
Gordona plachetnicí ze San Franciska kolem Hornova mysu do školy
ve Skotsku, tak ho po dobu plavby svěřili pod péči kapitána. Ten
měl na mladého chlapce takový vliv, že Gordon nadosmrti propadl
moři a plachtám. Jeho ilustrace lodí se pravidelně objevovaly na
výstavách a v galeriích.
Mnoho lidí maluje
moře a lodě. Naprostá většina z nich však
přistupuje ke kresbě
hlavně po umělecké stránce. Tvar mraků závisí na síle a směru
větru. Rovněž velikost vln a směr vlnění se váže na vítr. Směr
vydutí plachet nebo kurs lodí, jeji náklon, to vše má své
zákonité vazby. Namalovat správně loď a jakoukoliv činnost
námořníků na palubě může zvládnout jen opravdový znalec
námořního prostředí. Každé lano na lodí má svou roli a tomu
Gordon dobře rozuměl.
Jeho kniha byla v
podstatě vizuální kopii Moby Dicka, kterou Gordon „předložil“
čtenářům s pomocí svých šedesáti čtyř ilustrací, spolu s velmi
krátkým popisem. Původně jsem chtěl knihu jen přeložit do
čestiny a vydat ji v dvoujazyčném provedení, jednak jako
zajímavou učebnici angličtiny, ale také jako historický dokument
dávno zašlé doby. S vervou jsem se pustil do překladu, ale brzy
jsem zkončil.
Jednak, již v době,
kdy kniha vyšla tak velrybáření bylo jiné. Pára vytlačila
plachetnice a výbušniny zaměnily
boj velrybáře s přírodní sílou na jatky. Při novém
způsobu lovu, velryba zákonitě podlehla každému zásahu
explodující harpuny. Navíc
naprostou většinu anglických výrazů, již nezná ani rodilý
Angličan nebo Američan, nemá český výraz. Nakonec i kdyby česká
slova existovala, tak kromě několika historiků by kniha nikomu
neposloužila. Proto jsem použil jen Gordonovy ilustrace a text
jsem napsal tak, abych všem přiblížil tehdy pro potřeby lidí
důležitou a přitom dobrodružnou a
nebezpečnou dobu velrybáření. Ostatně kapitán Achab podlehl Moby
Dicku a byl jen jedním z mnoha, kdo
zahynul při lovu.
Věřím, že kniha
zavede čtenaře zpět do zašlé doby „železných mužů“, plné
dobrodružství a nebezpečí, kdy jen silná vůle, odvaha a nezlomný
charakter člověka vítězil nad nepřízní přírody i osudy lidí.
Snad také přispěje k zamyšlení nad tím, že člověk svými činy
přispěl téměř k zániku nádherného mořského obra a že je čas
vydat úsilí k jeho ochraně.
Pro zručnější
čtenáře, kteří by si chtěli postavit model velrybářské lodě,
jsem přiložil plány na stavbu „Alice Mandell“. Na stránkách
knihy je spousta kreseb znázorňujících lodní detaily. Zájemci o
plány ve větším měřítků si je mohou stáhnout z mých webových
stránek.
Přál bych si, aby
se každý čtenář s chutí a zájmem alespoň na chvíli vrátil do
zašlých dob.
|
