Výňatky z připravované knihy © Richard Konkolski

Sólo kolem světa  

To, že se mi podařilo uskutečnit mé jachtařské akce spočívalo především v dobrém plánování. V podstatě od svého mládí jsem byl osobně dobře zorganizován. Asi to vyšlo z toho, že jsem byl nejstarším dítětem a bylo na mne kladeno více požadavků než na mé mladší sourozence. Pokud jsem chtěl stihnout i zábavu ve stejné míře jako ostatní vrstevníci, tak mi asi nic jiného nezbývalo než vést zorganizovaný život. Pozdější pracovní, sportvní a jiná činnost jen zdokonalila tuto nezbytnost.

Počáteční zkušenosti v jednání s Komisi námořního jachtingu a s Českým jachetním svazem v Praze mne přesvědčily o tom, že i velmi jednoduché a docela jasné záležitosti byly mnohdy zamítnuty z nepochopitelných důvodů. Tehdy bylo nezbytné vyjít z jinou formou jednání a projít opětovně všemi stupni problematického schvalování, samozřejmě s velkou časovou ztrátou. Tyto zkušenosti mne donutily mít system náhradních plánů. Nakonec jsem se v této záležitosti tak zdokonalil, že v podstatě pro každou věc jsem měl plán který byl v jednání, pro tento plán jsem měl náhradní plán, který byl vždy již tak rozjednán, že mohl kdykoliv zastoupit původní plán v případě jeho zamítnutí.

Pro každý náhradní plán jsem již měl připraven případnou náhradu a pro náhradu jsem vymýšlel co asi budu dělat dále, když náhrada postoupí o stupínek výše. Bylo to náročné nejen na můj čas, ale také na čas všech orgánů na nižších stupních, poněvadž nic nemohlo postoupit do centrálních orgánů bez schválení dole, pochopitelně kromě akcí, ktere si členové centrálních orgánů organizovali sami. Bylo to vysílující, ale bral jsem to vždy s úsměvem a jsem přesvědčen že funkcionáři nahoře museli být šokování tím, jak rychle dostali dole projednán návrh na novou akci, která byla v podsatě stejná jako ta zamítnuta, ale byla předložena v jiné formě. Obyčejně něco vždy prošlo.

Takže, když jsem se ocitl v cíli závodu OSTAR 1972 v Newport, musel bych lhát, kdybych řekl, že jsem nebyl připraven na solo plavbu kolem světa. V podstatě jsem tuto alternativu předložil písemně vedení svazu jako jednu s alternativ návratu ze závodu ve vyhodnocení činnosti roku 1971 plánu expedice ATLANTIK 1972 (Viz. OSTAR 1972, Příloha č.34). Mám za to, že tomu ale nikdo nahoře tehdy nevěnoval ani tu nejmenší pozornost.

Sám osud mi nahrál do rukou možnost pokračování v plavbě kolem světa. Tím, že jsem ztratil stěžeň v závodě a musel se vrátit zpět do Anglie, jsem ztratil dosti času. Po mém zakončení závodu ještě dříve, než jsem měl možnost udělat i ty nejmenší opravy, začalo období hurikánu a o plavbě přes Atlanik jsem mohl zapomenout. Hurikány končí koncem října a někdy až v listopadu, načež začínají stejně nebezpečné zimní bouře. Na naložení Nike na námořní loď jsem neměl finance a návrat cestou kolem světa byl pro mne vítaným a také jediným řešením, pokud jsem nechtěl zůstat v USA do přištího léta a vracet se zpět stejnou cestou. Předpokládal jsem, že sólo plavba kolem světa bude nejpřijatelnějším řešením pro všechny a požádal jsem vedení tělovýchový o vydání souhlasu a o prodloužení cestovních dokladů.

Do USA za mnou přiletěl řežisér Ostravské televize Jirka Vrožina a ssebou mi přivezl kufr plný map a navigačních pomůcek připravených doma pro tuto alternativu. Mé ženě se podařilo uzavřet dohodu s nakladatelstvím Magnet na vydání mé první knížky a mohla dostat finanční zálohu. Tím se ji otevřela možnost příletu do Newportu na tři týdny. Samozřejmě, že jsme toho využili. Na letenku padl celý honorář za knížku, kterou jsem pak musel rychle napsat během zastávky na Bermudě. Pro nás bylo ale důležitější být spolu a pak jsme také museli prodiskutovat blízkou budoucnost během mé plavby a problémy spojené s její realizaci.  

Pokrývačem v Newport

Samozřejmě, že po doplutí do cíle jsem neměl žádné finance – pouhé tři dolary, což by za normálních okolností stačilo na zaplacení jednodenního postoje v přístavu. Velmi rychle jsem musel nějakým způsobem naplnit pokladnu. Ještě v Newportu jsem trochu vydělal smontováním kuchyňské linky a ješte než odjela Mirka domů tak jsem s troškou jeji asistence pokrýl jednu střechu. Musel jsem se přemístit do New Yorku, kde jedině jsem mohl sehnat potřebná víza asi pro 36 míst. Tam jsem také sehnal práci řezníka a později tam přeplavil i Nike.

Přes den jsem pracoval od pěti rána do sedmi večera. Během hodinové polední přestávky jsem kroužil po New Yorku od jedne ambasády k druhé. Nejprve bylo třeba vyzvednout formuláře, pak je vyplnit a odevzdat a pak s pasem víza vyzvednout. Byla to fuška. Jednak to stálo hrůzu peněz a navíc jsem na vše neměl dost času. Ve většině případů bych musel čekat dva až tři měsíce. Proces jsem mohl trochu zkrátit zaplacením extra poplatku a zaplacením za telegramový proces vyřízení těchto formalit.  

Řezníkem v New Yorku

Během sobot a neděl jsem měl čas na opravu Nike, kterou se mi podařilo umístit v soukromém doku. Čas šíleně letěl. Mirka doma samozřejmě normálně pracovala a navíc se stala svobodnout matkou s dvouročním klukem. Já jsem obdržel od svého zaměstnavatele neplacené volno, což jen naši finanční situaci podstatně zhoršilo. Navíc jsem na Mirku naložil břímě zajišťování všeho možného, což samo o sobě by si vyžádalo samostatného referenta. Také jsem ji vtáhl do jachtingu, kde dělala rozhodčího a později byla i v předsednictvu krajského výboru svazu jachtingu. Aby se nenudila, tak hned po návratu musela velmi rychle sehnat vyjádření a souhlas mého zaměstnavatele, odborové organizace, okresní vojenské zprávy, tělovýchovných a jiných složek a to vše doručit na svaz do Prahy, což údajně bylo nezbytné pro podloužení mého výjezdu.  

Nike v New Yorku

Téměř tři měsíce trvalo svazu zajištění prodloužení dokladů, což podle mé vlastní praxe mohlo být zajíštěno během jednoho týdne. Až počátkem října 1972 sekretářka svazu paní Černá poslala formuláře k souhlasu (Příloha č.1) a až 7. listopadu 1972 obdržela Mirka domů telegram od sekretářky svazu, podle kterého prodložení bylo již před dvěma týdny zasláno do Washingtonu (Příloha č.2). Nevím proč ne na konsulat do New Yorku, ale to již byla jen nepodstatná maličkost. Mirka mi zatelefonovala zprávu a vyklopila za telefonát třetinu její mzdy, poněvadž telegram se nemohl poslat přímo mi. Horší bylo, že mi z neznámých důvodu doklady byly prodlouženy jen o šest měsíců a to do konce března 1973. Za tu dobu jsem tak mohl být schopen doplout se sedmimetrovou Nike na Tahiti a nikoliv kolem světa. Vzal jsem vše s úsměvem a vyrazil okamžitě ještě s čerstvým razítkem již do podzimního bouřlivého Atlantiku ve snaze dostat se co nejrychleji na jih.

Při plabě na Bermudu mne chytla bouře o síle větru 80 uzlů. Udělal jsem kotrmelec a vnitřek Nike byl zaplaven. Odnesl to přívěsný motor, který nebyl k další opravě. Loď jsem musel na Bermudě vytáhnout na břeh a dát do pořádku. Musel jsem počkat na příznivé počasí a pak se mi podařilo dostat na jih bez větších problémů. Má dálší zastávka byla na Puerto Rico, kde mne čekalo ohromné překvapení.  

Oprava Nike na Bermudě

Vedení podniku Železáren a drátoven Bohumín se rozhodlo mi pomoci. Poslalo mi do San Juan tisíc dolarů. S ohledem na náklady v zahraníčí suma nebyla značná, ale doma tisíc dolarů znamenalo hodně. Měl jsem radost z podpory ale ta byla okamžitě zchlazena faktem, že banka, která mi zaslané peníze jen poukázala, shrabla jako poplatek plných 10 procent částky. Celých 100 dolarů z tisíce.

Odezva doma na mé články, filmy a radioprogramy byla ohromná.Uvědomovoval jsem si stále více, že tam, kde se během plavby dostanu málokterý od nás bude moci nahlédnout. Cítil jsem zodpovědnost a nezbytnou potřebu vizuálně zdokumentovan místa na trase mé plavby a podělit se se zážitky s ostatními doma. Před plavbou mi ČsTV v Ostravě propůjčila starou 16ti milimetrovou kameru Admiru, která pracovala jen na monočlánky. Kamera pamatovala několik horolezeckých výprav a byla mezkovitě tvrdohlavá. Většinou mi výpověděla službu v tom nejpotřebnějším okamžíku. Navíc bych potřeboval ohromnou zásobu drahých monočlánků. Když jsem pak zahlédl v jednom bazaru solidní 16mm Bolex kameru jen za pětistovku, neodolal jsem a zatížil lodní pokladnu. Rovněž jsem dost utratil na barevné filmy pro své fotoaparáty. Ještě jsem si udělal nové autokormidlo a pak jsem již vyrazil dále.

Samotná plavba je dosti obšírně popsaná v mých knížkach a bylo by zbytečné se opakovat na těchto stránkách. V podstatě vše probíhalo podle plánu. Jen v oblasti Panamského kanálu jsem se nečekaně zdržel o dva týdny déle čekáním na náhradní díly na opravu Nike a na filmovací materiál zaslán Ostravskou televizi, který dorazil opožděně. Zbytek plavby přes Pacifik byl diktován technickými možnostmi malé Nike a samozřejmě počasím, speciálně s ohledem na období hurikánů.  

Mirka přijala za mne čestné uznání a trofej Polského jachtařského svazu za OSTAR 1972

Po celou dobu plavby jsem si musel vydělávat finance na pokrýti nákladů. Na ostrovech Tuamotu jsem postavil dům z tvárnic mistnímu náčelníkovi. To jsem udělal zadarmo jako odměnu za královské přijetí domorodci. Stavba nebyla žádným zvláštním dílem pro mne. Jsem vyučeným zedníkem a to co jsem udělal za dva dny, domorodci by stavěli měsíc s ohledem na mentalitu lidí žijících na tropických ostrovech.  

Přistání v Santo Domingo

Na Tahiti jsem opravil autokormidlo na jedné plachetnici a tím si vydělal na jídlo až do Australie. Nečekaně jsem tam ale ztvrdnul celý jeden měsíc navíc. Místní autorita tvrdila, že mám propadlé vízum. Podle francouzského zastupitelství v New Yorku jsem obdržel víza pro každou skupinu ostrovů na jeden měsíc. Tahitské úřady tvrdily, že to je jeden měsíc dohromady pro všechno. Také mi ale řekli, že mi vízum bez problému prodlouží a že to bude stát jen tři a půl dolaru. Nemělo se cenu dohadovat a dal jsem jim pas a tím mne chytili.

Trvalo téměř měsíc, než jsem dostal svůj pas zpět. Při každé návštěve úřadu mi úředníček sdělil, že můj pas je stále ještě u guvernéra k podpisu. V podstatě šlo o to, že na blízkém atolu Muruora probíhaly pokusy s atomovymi výbuchy a úřady mne chtěly mít pod kontrolou v přístavu. Hned druhý den po ukončení pokusů jsem dostal pas s prodlouženým vízem a mohl jsem pokračovat v plavbě. Daleko větší problém ale vznikl doma.

Cizí úřady se vždy zajímaly jen o platnost pasu a ten byl platný na pět let. Doma však byla nejdůležitější platnost výjezdní doložky, která mi končila koncem března 1973. Propadlou doložku jsem poslal k prodloužení z Galapag přímo na svaz jachtingu sekretářce Černé. Mirka v předstihu opět získala souhlas všech potřebných orgánů a doklady předala sekretářce Českého svazu jachtingu paní Černé (Příloha č.3). Jen Okresní vojenská zpráva nevydala doklad přímo Mirce ale přislíbila ho poslat přímo na ÚV.  

Na Panamě jsem si postavil člun

Jak se stalo ne poprve a ne naposled, sekretářka Černá dala doklady do svého šuplíku a ty tam zůstaly. Počátkem června Ministerstvo vnitra upozornilo ÚV ČSTV, že jsem v cizině bez platných dokladů. ÚV pak urgovalo ČsYS a tehdejší referent František Bílek pak přímo žádal Mirku o nové vystavení vyjádření. Jak je patrno z jeho dopisu (Příloha č.4) ÚV obdrželo souhlas Okresní vojenské zprávy, doklady předané paní Černé se však nenašly a Mirka musela zajistit nové.  

Šití plachet na Tahiti

Samozřejmě každý souhlas se musel projednat na několika schůzích a to vše trvalo. Můj zaměstnavatel Lachema n.p. poslala souhlas až 5.7.1973 (Příloha č.5). Zaměstnavatel již měl dost papíroviny a souhlas sám od sebe vystavil s platností do konce následujícího roku 1974.  Mezitím se na ÚV ztratil souhlas vojenské zprávy a jiný referent urgoval vystavení nového (Příloha č.6). Až koncem srpna mohla Mirka poslat další souhlas OVS. Vojenská správa již rovněž měla dost vystavování  a rovněž i ta vydala souhlas do konce roku 1974 (Přiloha č.7).

Mezitím výjezdní doložka byla propadla přes půl roku a ja dorazil do Austrálie. Tím se vyřešíl jiný problém, poněvadž Československo stejně nemělo žádný zastupitelský úřad na ostrovech Pacifiku a stejně by nebylo kde doložku poslat k vyzvednutí.

Již jsem také měl plné zuby politikaření vedení jachtingu a dne 4.10.1973 jsem poslal stručnou zprávu o mé situaci přímo předsedovi ÚV ČSTV Antonínu Himlovi (Příloha č. 8). Byla to podlé mého názoru jediná cesta jak se vedení ÚV ČSTV vůbec mohlo dovetět skutečný stav situace ve věci mé plavby. Několik dnů později dne 8.10.1973 sekretariát ÚV ČSTV odsouhlasil mou plavbu až do konce roku 1974, což mohlo být uděláno bez problému na samém počátku (Příloha č. 9). Týden později Mirka obdržela telegram s dotazem kde doložku poslat a kdy si ji mohu vyzvednout. Současně ji odmítli poslat doložku přímo na její adresu a stejně tak na mou v severní Australii (Příloha č.10). Nakonec ji chtěli poslat do Sydney, což přinejmenším znamenalo několik tisíc kilometru dlouhou cestu na náš konsulát.

Svým nezodpovědným jednáním a záporným přístupem k mé akci funkcionáři svazu zapřičínili ohromný problém, jehož dopad jsem pak pocíťoval několik dalších let.  

Lov velryb na ostrovech Tonga

S ohledem na období hurikánu na Indickém oceánu které trvá přes půl rohu, poněvadž bouřlivé pásmo se pohybuje od pobřeží Afriky k Austrálii, musel jsem zůstat v Austrálii až do jeho zkončení. Počítal jsem s tím, že během té doby udělám generálku lodě a vyřídím si víza pro další země. Samozřejmě, že jsem si také musel vydělat finanční prostředky na pokrýti všech výdajů. Měli jsme s Mirkou naplánováno, že během té doby ona přijede za mnou i s malým Ríšou na dva měsíce. Dva měsíce byla minimální doba pro získání levných letenek. Mirka i Ríša již měli vyřízeny cestovní doklady i letenky. Těsně před odjezdem jim však cestovní doklady bezpečnost odebrala a nakonec doklady vrátila jen Mirce. Pro Mirku i Ríšu to byl zdrcující šok. Důvodem tohoto aktu byla zkutečnost, že tím že svaz jachtingu včas nepodal doklady o prodloužení mé plavby a přes upozorněni bezpečnosti na stav situace, svazu trvalo dalších šest měsíců, než uvedli svůj nepořádek na pravou míru a tím veřejná bezpečnost ztratila veškerou důvěru v celou akci.  

Bohumín jsem pozdravil od protinožců vlajkovým kódem

Byl jsem z domu již 17 měsíců a Ríša měl tři roky. Kluk se dostával do kritické situace. Nemohl pochopit proč se rychle k němu nevrácím. Začal si to vysvětlovat tím, že ho nemám rád a začal se věšet na každého fousatého chlapa, kterého potkal na ulici, v tramvaji nebo autobuse. Bylo mi více než jasné, že v dané situaci budu muset za ním přijet já. Má návštěva by rovněž vyřešila situaci s cestovními doklady. Napsal jsem proto dopis přímo předsedovi ÚV ČSTV Himlovi s vysvětlením situace a se žádostí o povolení návštěvy domů (Příloha č.11). Během měsíce jsem měl souhlas k cestě podepsán místopředsedou PhDr. Demetrovičem (Příloha č.12). Na jeho základě mi naše velvyslanectví v Sydney vydalo „Povolení k návštěvě ČSSR“. Použil jsem již zaplacenou Mirčinu letenku a na vánoce jsem dorazil domů.  

   
Konečně doma

Po dramatickém 36 hodin dlouhém letu s několika nucenými zástavkami v různých zemích jsem nakonec přístal v Bratislavě místo v Praze a do Prahy jsem dojel vlakem. Tam mne kromě Ríši, Mirky a jejího otce čekala za komisi námořního jachtingu předsedkyně Dvořáková a několik jejich dalších členů a několik mých blízkých přátel a spolupracovníků tisku a rozhlasu.

Byl jsem neobyčejně překvapen přátelským příjetím ze strany Dvořákové.  Měl jsem zprvu za to že vedení konečně pochopilo, že má plavba má hodnotný význam, který může být využít ve prospěch celého jachtařského sportu. Mýlil jsem se však. Jak se později ukázalo, šlo jen o využití mé celostátní popularity k zajištění úzkých zájmů při jednání s řadou podniku jako navázaní spolupráce členů KNY se Sprotturistem a podobně.  

Opět v rodinném kruhu

Prvně co jsem po příjezdu udělal byl nový plán plavby, který byl postaven na dané skutečné situaci, na možnostech Niké a na klimatických podmínkách zbývající trasy. Z plánu bylo více než jasné, že přes veškerou snahu, plavbu nebudu moci ukončit dříve než v červnu 1975 (Příloha č. 13). Plán byl udělán 10. ledna 1974 a následující den předán na vedení svazu, které jako normálně i tuto informaci ignorovalo, z čehož vznikly značné problémy pozdějí.  

Přijetí předsedou ONV v Karviné Bohumilem Javorkem

Podle jednotné sportovní klasifikace jsem ještě před startem splnil dvakrát podmínky pro udělení titulu mistra sportu. Během OSTARu a první části solo plavby kolem světa jsem tyto podmínky splnil potřetí. Vedení mého mateřského oddílu TJ ŹD Bohumín se opět ujalo aktivity a znovu zažádalo vedení svazu jachtingu o udělení titulu. Jak je patrno z příloženého dokladu (Příloha č. 14), oddíl ulehčil práci svazu tím, že sám požádal zainteresované složky jako mého zaměstnavatele a podobně o vydání doporučení. Vedení svazu však žádost opět ignorovalo a ani se k ní nevyjádřilo.  

S kolektivem Čs. rozhlasu v Praze

Během plavby jsem posílal stovky dopisů. Neznám jediný případ, že by má pošta nebyla doručená. Poslal jsem téměř třista pohlednic i ze sudové pošty z Galapág. Vše došlo. Měl jsem takový experiment, že jetě z Atlantiku jsem poslal pohlednici na Martinik. Můj přítel se ale odstěhoval a pohlednice byla vrácena zpět na odesílací poštu, odkud mne honila celou trasou kolem světa, až nakonec došla ke mně do Československa asi rok po ukončení plavby. Na pohlednici bylo plno razítek, nikoliv mé jméno nebo adresa. Jen československá známka a přitom pohlednice díky pošťakům našla odesílatele. Bohužel absolutní většina mé i Mirčiné pošty, kterou jsme poslali sekretářce svazu paní Ćerné se nějakým záhadným způsobem vždy ztratila.

Když má výjezdní doložka pozbyla platnost, poslal jsem ji doporučeně z Galapagos paní Černé k prodloužení. Doufal jsem, že prodlouženou obdržím zpět na Tahiti. Doložka údajně nedošla. Měl jsem z toho samozřejmě problém, který se nakonec vyřešíl tím, že jsem napsal a podepsal čestné prohášení o jejím vyslání (Příloha č. 15).

V půlce února jsem dostal telegram od sekretářky svazu urgující můj okamžitý příjezd do Prahy (Příloha č. 16). Dva dny později v pátek dopoledne jsem byl přijat místopředsedou ÚV ČSTV Duškem za přítomnosti předsedy svazu Dr. Soviny a předsedkyně KNY Dvořákové. Informoval jsem místopředsedu o situaci, jen jsem taktně zamlčel problémy se svazem. Seznámil jsem ho s plánem zbývající části plavby včetně plánovaného dojezdu v polovině roku 1975. Místopředseda projevil zájem o mou další činnost. Nečekal jsem to, ale za tichého souhlasu vedení svazu jsem ho seznámil se svým záměrem vystartovat po ukončení plavby v dalším solo závodě přes Atlantik, v OSTAR 1976. Byla mi příslíbena pomoc při realizaci tohoto dalšího plánu. Mohl jsem být spokojen.  

Doma jsem se rychle musel zaměnit za uředníčka

Má situace v jednání se podstatně vylepšila. Pro krátkost času během mé návštěvy doma dostal mou záležitost pod přímou kontrolu zástupce vedoucího oddělení sportů II pan Antonín Bolardt. Znamenalo to, že jsem ho měl možnost požádat přímo o pomoc a vyřízování cestovních formalit se mohlo podstatně uspíšit, poněvadž záležitosti nebyly závislé v plné míře na svazu jachtingu.

Dne 19.2. 1974 mi bylo oznámeno (Příloha č. 17), že předsednicto ÚV ČSTV trvá na ukončení plavby do konce roku 1974. Byl to trochu paradox, poněvadž má původně plánovaná jednoměsíční návštěva již byla prodloužená o celý měsíc jen vyřízovaním formalit spojených s návratem a pokračováním plavby. Jedním z příjemných okamžíků mého pobytu bylo ohodnocení širokým předsednictvem Okresního naárodního výboru, jehož jménem mi bředseda ONV Bohuslav Javorek předal nejvyšší ohodnocení okresu = Čestné uznání za pomoc při rozvoji okresu Karviná.

Teprve počátkem března jsem obdržel oznámení, že můj pas je připraven k vyzvednutí (Příloha č. 18). Pak teprve jsem si mohl vyřídit letenku a vydat se zpět do Austrálie, takže můj pobyt doma se nedobrovolně protáhl na tři měsíce. V Australii jsem musel dokončit jednání ve věcí víz. Jen cesta autem do Sydney a zpět trvala týden. Musel jsem vyměnit stěžeň. Ten první co jsem objednal až ze Sydney se ztratil během silných pvodní i s naklaďákem. Dodávka nahradního trvala další měsíc. Samozřejmě, že do Australie jsem se vracel s čerstvými cestovními doklady, na cestu jsem ale nedostal ani jediný dolar. Finance jsem si musel venku vydělat. Pracoval jsem jako zedník ještě před odjezdem na návštěvu domů.  

Nastal čas návratu do Australie

Jak vypadala pomoc svazu jachtingu může demonstrovat jeden z malých příkladu. Sekretářka svazu paní Černá požádala Mirku o vyřízení několik formalit pro svaz, přestože si to mohla vyřídit bezprostředně sama. Šlo o několik telegramu poslaných na Puerto Rico v roce 1972. Mirce bylo řečeno, že svaz samozřejmě zaplatí náklady. Mirka poslala stvrzenky paní Černé, ty se ale samozřejmě ztratily. Při své návštěvě mi bylo paní Černou řečeno, ať seženu z pošty kopie ztvrzenek. Po mém odjezdu Mirka poslala pokladníku svazu panu Machkovi účty za telegramy a telefonní rozhovory ve výši přes 2,000.00 Kčs, tak jak požadovala sekretářka Černá.  Na to přišel dopis s pobouřeným textem od pana Bílka. Svaz odmítl stvrzenky zaplatit, poněvadž jsem je já údajně nenarokoval!? (Příloha č. 19). Já v podstatě o tom nic nevěděl a měl jsem za to že tato stará záležitost požadovaná sekretářkou Černou po Mirce je dávno vyřízená.  

Generálka Nike v Australii

Měsíc později jsem se ve věci ozval z Australie (Příloha č. 20). Požádal jsem svaz ať vráti stvrzenky, když je nehodla proplatit. Svaz nikdy své telegramy nezaplatil a také nikdy stvrzenky nevrátil. Je si tady nutno uvědomit, že Mirka v podstatě byla v situaci svobodné zaměstnané žený s dítětem. Tato částka představovala více než její jednoměsiční výdělek a pokud se v dopisu pana Bílka hovoří o nabízené pomoci (Příloha č.19), tak jedinou pomoc co mi byla nabídnuta, tak to byl čtrnáctidenní poukaz do lázní po ukončení plavby. Za tuto pomoc jsem jen poděkoval. Na lázně jsem nikdy neměl čas.  

V Australii jsem se živil i lovem

Po ukončení vyřizování všech cestovních formalit a oprav Nike, opustil jsem Australii koncem června 1974. Když vypustím ledový listopad a prosinec pro plavbu malé Nike v bořlivém zimním Severním a Baltském moři, tak mi vybyly jen čtyři měsíce na to abych obeblul polovinu světa z Australie kolem Afriky až do Polska podle požadavku vedení tělovýchový. Bylo mi jasné od samého počátku, že toto je absolutně nereálný požadavek, ale nemohl jsem nic s tím faktem dělat. Abych zamezil možným problémům,  hned počátkem září jsem požádal o prodloužení výjezdní doložky s patřičným odůvodněním (Příloha č. 21). Tentokráte požadavek šel na všechny stupně  tělovýchovy najednou, to je na mezinárodní oddělení, patřičnému referentu na oddělení sportů II, a samozřejmě i na svaz, který byl povinnen vyplnit patřičné formuláře.  

V Australii jsem si musel postavit i nový člun

Mirka ulehčila svazu práci tím, že zajistila patřičná vyjádření zaměstnavatele a vojenské zprávy a vše zaslala sekretářce Černé na svaz před koncem listopadu (Příloha č. 22). Stačilo jen vyplnit modráky a podat na mezinárodní oddělení. To se však nestalo. Papíry zůstaly opět v šuplíku sekretářky svazu Černé.  

Indický oceán byl tvrdým oříškem pro malou Nike. Jedno převrácení uprostře s utřženým autokormidlem a nalomeným hlavním kormidlem a tři kotrmelce u Durbanu.

Podruhé jsem se ocitl v zahraníči s propadlou výjezdní doložkou. Tentokráte veřejna bezpečnost byla daleko ostřejší. Okamžitě vydali zákaz jakéhokoliv publikování přes ČTK. To způsobilo poprask v tisku, v rozhlase i televizi. Publikoval jsem v ohromném množství magazinů od Čs. vojáka, přes Květy po Pionýrskou stezku a podobně. Zákaz byl šokem pro všechny a samozřejmě měl ohromně negativní dopad na celou další mou činnost. Tisk, rozhlas, televize i nakladatelství okamžitě zastavilo veškerý můj tisk. V Australii jsem napsal druhou knížku. Jeji opublikování bylo rovněž zastaveno díky svazu jachtingu.

Jedinou osobou, která neztratila kuráž byl redaktor Mladé Fronty Standa Bártl. Okamžitě zatelefonoval Mirce a chtěl vědět, zda ona může ve věci něco udělat. Byl ochoten okamžitě přijet do Ostravy s jakoukoliv pomoci. Mirka vzala věc do svých rukou a okamžitě zajela na Krajský výbor strany do Ostravy. Tam se samozřejmě nedostala dále než na vrátnici, ale vyslechli ji a přislíbili sjednání schůzky s vedoucím tajemníkem KV KSČ Mamulou. Mirka se nedůvěřivě vrátila domů ale další den obdržela telefonát a termín schůzky.  

Yprvu jsem chtěl očistit a namalovat Nike u mola za odlivu.

Vedoucí tajemník KV KSČ ji prijal a vyslechnul. Pak se dotázal spolupřítomného funkcionáře, zdá o věci něco ví. Nikdo nic nevěděl a jednoduše ji řekli, že oni s danou záležitostí nemají nic společného. Mirka je tehdy požádala o pomoc. Vedoucí tajemník Mamula si pečlivě prohlédl všechny doklady a fotomaterial, který si Mirka vzala ssebou a pak přislíbil, že nechá celou záležitost prošetřit. Tím celá záležitost skončila. Samozřejmě, že nikdo nevydal žádné písemné prohlášení, ale ti, kteří měli kuráž a začali opět publikovat tak neměli další problémy. Ti kteří měli příliš měkkou páteř a báli se, tak se stáhli do pozadí a nepublikovali již nikdy nic. Později, hlavně po mém úspěchu v dalším závodě přes Atlantik, sice většina z nich projevila zájem a žádali mne o můj materiál, ale sám jsem odmítl již jim dát cokoliv. Nikdo si však nedovede představit kolik času, námahy a úsilí si vyžádalo urovnání této situace výlučně zaviněné vedením svazu jachtingu.  

S nalomeným kormidlem Nike musela na slip

Později Mirka požádala vedení jachtingu o omluvný dopis v dané záležitostí, aby problém mohl být kompletně zlikvidován i na ostatních orgánech jako okresní pasovce a podobně. Místo omluvy Mirka obdržela dopis od zástupce vedoucího mezinárodního oddělení, který vlastně drze shodil vinu na nás, s tím, že jsme údajně pozdě požádali o prodloužení (Příloha č.23).  

Na mém malém člunu

To vše vlastně probíhalo v době, kdy jsem dorazil do Durbanu v Jižní Africe. Tam jsem samozřejmě musel opravit Nike a vydělat peníze na opravu a zásoby na zbývající cestu, jakož si vyřídit nezbytná víza a podobně. Samozřejmě jsem musel rovněž počkat na nejvhodnější období pro plavbu kolem mysu Dobré naděje. Při prvním pokusu o obeplutí mysu jsem se dostal do sekundárního hurikánu a udělal tři kotrmelce i s Nike. Byl jsem dokonce vymrštěn do moře a musel jsem doplavat k převrácené lodi. Šlo již jen o život. Odnesl jsem to ale jen měkolika tržnými ranami a demolovanou lodí.  

Rozbitá Nike po kotrmelcích u Durbanu
   

Do Durbanu jsem se vrátil v dezolatním stavu. Pumpoval jsem vodu 36 hodin nonstop, jen abychom se udrželi nad hladinou. Oprava si vyžádala tři týdny práce a pomoci všech mých tamních přátel. Na opravy jsem utratil všechny finance a na zbývající plavbu kolem Afriky a přes celý Jižní a Severní Atlantik až do Polska mi vybylo jen tolik, že jsem si mohl koupit pytel rýže a levné konzervy zeleného hrášku a petrolej na svícení a vaření. Rýži jsem mohl mít každý den, zelený hrášek jen každý druhý. Plavbu jsem ukončil štíhlý jako laň.  

Zpátky v Durbanu

Ve stejnou dobu Prahu navšívil vícemaršálek polského sejmu Andrzej Benesz, který byl současně předsedou Polského jachtařského svazu. Chtěl po československé straně, aby mu dala své požadavky ve věci mého uvítání v Polsku při zakončení mé solo plavby kolem světa. Ani svaz jachtingu ani vedení tělovýchovy však nikdy na jeho požadavky nereagovalo a vedení Polského jachetního svazu se nakonec rozhodlo, že v daném případě mne přivítaji pouze jako jachtaře. Z daného důvodu také nikde v Polsku při mém dojezdu nebyly polskou stranou vyvěšeny československé vlajky.  

Neocenitelá pomoc přátel

Poslední etapa nebyla zdaleka jednoduchá. Mirka měla se mnou telefonní spojení v Kapském městě. Domluvili jsme se, že mi pošle telegramy se zaplacenou odpovědí na ostrov Sv. Helena a na Ascension, abych ji mohl podat alespoň nějakou zprávu z cesty.  

Opouštím Kapské město na poslední etapu

Před ostrovem sv. Helena jsem měl další nehodu. Byl jsem zasažen do tváře koncem spinakrového ráhna. Vyrazilo mi to přední zuby, rozťalo horní ret na dvě půlky a zdemolovalo nos a obě nosní dírky. Měl jsem stěstí, že jsem nebyl v bevědomí sražen přes palubu. Naštěstí jsem mohl poměrně brzy dosáhnout ostrov sv. Helena, kde mne místní lékař sešil.

Jen co se daly vytáhnout stehy, vyrazil jsem dále. Uprostřed Atlantiku na mne zezadu najela loď. Odnesly to jen potrhané plachty a lanoví. Byl jsem vše schopen opravit na moři. Jen větrné autokormidlo jsem musel posvařovat dohromady na ostrově Ascension. Zbytek plavby proběhl bez větší nehody až do anglického Plymouth, kde jsem 11. července 1972 uzavřel kruh své první solo plavby kolem světa.  

Trasa první solo plavby kolem světa uzavřena

Stojí za zmínku fakt, že ze sv. Heleny jsem poslal upřesněný dodatek plánu, který jsem napsal ještě na moři. V podstatě vše bylo v souladu s  původním plánem ze dne 10.2.1972 a s jeho dodatkem ze dne 10.1. 1974. Výraznou části byl však požadavek na zařazení mého startu v dalším závodě OSTAR 1976 do plánu mezinárodních sportovních styků. Toto sice již bylo zařazeno do plánu z 10.1.1974 a pomoc byla přislíbena i místopředsedou ÚV ČSTV Duškem za přítomnosti předsedy ČsSY MUDr. Soviny a předsedkyně komise námořního zachtingu Dvořákové, ale v dodatku toto bylo zvýrazněno jednoznačnou žádostí o zařazení do plánů MSS pro rok 1976.

Tento plán byl zaslán na předsednictvo ČsSY, ČSY, panu Bolardtovi (vedoucímu oddělení sportu II na ÚV ČSTV), na OV ČSTV v Karviné, na TJ ŽD Bohumín, Vedení ŽD Bohumín a na OV KSČ v Karviné. Plán získal okamžitou podporu všech složek, jen vedení tělovýchovy v Praze tento plán jako vždy jindy kompletně ignorovalo.  

Do Polska jsme pluli společně s Mirkou

Jen jeden den později po mém doplutí, Mirka dorazila rovněž do Plymouth. Ani jsem tomu nemohl věřit. Po posledních havárkach jsem byl trochu zpožděn a ona již vrátila letenku. Ne nadarmo ji mi přátele přezdívali „stihačka“. Dokonce ssebou přivezla celých 100 dolarů, takže jsem měl na zaplacení poplatku přes Kielský kanál a nemusel jsem kolem Dánska, jak jsem původně plánoval. Rovněž něco zbylo na vylepšení stravy na závěrečný společný úsek plavby, který byl pravým odpočínkem pro nás oba. Když kpt. Baranovsky zakončil svou solo plavbu kolem světa v Plymouth, Poláci tam poslali svého zástupce, aby akce řadně využili ke své propagaci. Když jsem já uzavřel sólo plavbu kolem světa v Plymouth, obdržel jsem desítky blahopřejných telegramů z celého světa, ale ani jeiný z vedení svazu jachtingu, ústředního orgánů TV nebo komise námořního jachtingu. Měl jsem těžké chvíle v Plymouth při odpovídání na konkrétní otázky novinářů, kteří se zajímali o odezvu našeho vedení k akci.  

   Přijetí v Cuxhavnu

Čestným členem Trans-ocean klubu

V Cuxhaven mi němečtí jachtaři připravili první nádherné uvítání. Dokonce mne požádali o přemístění se do nového olympijského střediska v Kielu, kde jsem měl několik přednášek a slavnostních setkání. Trans-oceán club mne dokonce přijal za čestného člena. Nic se však nedalo přirovnat k přivítání v Polsku.

Oba břehy řeky Swiny byly olemovány davy čekajících lidí. Lodě pobřežní stráže a celního odbavení vypluly mi vstříc na moře a odbavily mne na redě. Všechny jachty ze Svinoustí, některé až Trzebieže a dokonce i ze Štětína mi vypluly naproti a udělaly doprovod až do přístavu, kde čekalo několik tisíc lidí. Přivítání bylo nepředstavitelné, vše zorganizováno polskými jachtaři. Na speciálně zakotvené lodi mne čekali představitelé polského jachtingu, nejlepší polští jachtaři, představitele města, samozřejmě tisk, radio a televize.  

Vítající davy ve Swinoústí

Přistání ve Svinoústí

Źelezárny a drátovny vyslaly do Štětína dva autobusy, které přivezly představitele podniku a zaměstnance ŹDB, představitele krajské a okresní tělovýchovy, spolučleny tělovýchovné jednoty, mé rodiče a některé fandy. Za český svaz jachtingu tam k mému překvapení byl místopředseda Reich. Ve Swinoústi jsem obdržel klíče od města s čestným občanstvím a po kontaktu s davem a po tiskové konferenci jsem byl polskými představiteli naloděn na motorovou loď a odpluli jsme s Nike ve vleku do jachtařského střediska Trzebiež, odkud po teplé sprše a krátké přednášce polským jachtařům-kursantům, jsme doplulili do Štětína na Golecin.

Druhý den Poláci zorganizovali slavnostní uvítání na pobřežních hradbách města Štětína. Před hradby jsem připlul sám na Nike a zakotvil ji na boji. Na šalupě, na které vztyčili mou československou vlajku jsem byl dovezen k uvazané jachtě u pobřežního mola. Po uvítání kapitánem jachty jsem se pak dostal i se svou vlajkou na pevnou zem. Po oficiálním uvítáni Mirkou a rodiči jsem odešel na tribunu. Tam jsem udělal oficiální hlášení o ukončení plavby našemu konsulu ve Štětíně.  

Hlášení a vlajka konsulovi

Hlášení nebylo jednoduché a docela se mi třásl hlas. Věděl jsem, že ten stejný konsul absolutně nerespektoval jakýkoliv požadavek polské strany na spolupráci a proto nikde nebyla vyvěšena československá vlajka. Den před mým příjezdem přijeli za nim čtyři mi přátele z Prahy, mezi nimi Standa Bártl, Miloslav Kotal a Josef Stock a plní nadšení mu sdělili, že by se mělo něco udělat. Slušně je vyhodil a hoši z toho měli šok. Sami odjeli autem do Swinoústí a tam když uviděli vítající davy, tak dostali šok podruhé. Teď jsem stejnému konsulovi podával hlášení a předával cennou vlajku, která jako první obeplula svět. Byl jsem jim dokonce objat a bratrsky políben.

Po rušném dni, kdy jsem odstaroval jachtařský závod a uděloval ceny, udělal několik tiskovek a přednášek a řadu jiných setkání byl jsem odvezen do nejluxusnějšího hotelu ve Štětíně s tím, že si nás ráno vyzvednou. Po teplé koupeli a krátkém odpočínku se dostavil obrovský celodenní hlad. Na Nike jsem měl ještě zbytek rýže v pytli. Nike ale byla někde v přístavu. Polští hostitelé nepředpokládali, že nebudu mít ani korunu, zlotku nebo jediný dolar v kapse a z českých oficiálu nikoho nenapadlo se ani zeptat na mou situaci.

Vyšel jsem na chodbu hledat nějaké řešení. Nakonec jsem narazil na režiséra Ostravské televize Jirku Vrožinu. Poprosil jsem ho o půjčení zlotých. Ten se poškrábal ve vousech a pak z něho vylezlo, že byť můj dojezd filmuje pro televizi, je tam na svých. Před odjezdem ani nestihl do banky pro výměnu. Měl jen svých 1,500 zlotek, ale tisícovku potřeboval na benzín na zpáteční cestu. Vzal však pětistovku a společně jsme šli na nějakou levnou večeří. Byli jsme nakonec překvapení. V jídelně večeřel ředitel největších polských loděnic ve Štětíně a jak nás jen zahlédl, okamžitě nás pozval ke stolu a situace hladu byla vyřešená.  

Přijetí Andrzejem Beneszem

Druhého dne jsem byl s Mirkou odvezen do Warszavy, kde jsem byl uvítán vícemaršálkem polského sejmu a předsedou Polského jachtařského svazu Andrzejem Benešem, který mi udělil nejvyšší polské jachtařské vyznamenání. Ihned jsme se vrátili zpět do Szczecina, kde byl založen klub osamělých mořeplavců, ve kterém jsem se stal druhým členem po Krzysztofu Baranovském. Slavnotní části založení využíl náš konsul k tomu, že vlajku kterou jsem mu předal na Štětínském nábřeží s hlášením, rychle předal představiteli svazu jachtingu místopředsedovi Reichovi.  

Yaložení klubu osamělých mořeplavců

Mirka se ihned vrátil k malému Ríšovi domů, kterého hlídal její otec a já naložil Nike na korbu naklaďáku a vraceli jsme se společně. V Bohumíně, hned na hraničním přechodu mne čekala dechovka a zástupy místních spoluobčánů spolu s představitely města, okresu a kraje, vše zorganizované podnikovým ředitelem ŹD Bohumín, Ing. Ladislavem Liškou. Po osmnácti měsících jsem opět uviděl již téměř pětiletého Ríšu.  

Hraniční most v Bohumíně

Opět doma

První krok

Několik dnů později jsem byl spolu s podnikovým ředitelem Ing. Liškou přijat vedoucím tajemníkem severomoravského kraje Mamulou. Měsíc pozdějí jsem byl pozván na nejbližsí schuzi předsednictva OV ČSTV v Karviné (Příloha č. 24) a několik dnů později jako host na schůzí Krajského výboru svazu jachtingu v Ostravě. Tam bylo usneseno, že KSY zažádá ČSY o přímé udělení titulu zasloužilého mistra sportu a o zprávu o stavu ve věci zařazení do plánu mého startu v OSTAR 1976 (Příloha č.25). Dne 10.9. 1975 výbor krajského svazu jachtingu požádal Český jachetní svaz v Praze o podání konkrétních informací ve věci pomoci při realizace plavby kolem světa ve smyslu původního usnesení předsednictva a ve věci mého přištího startu a udělení titulu zasloužilého mistra sportu (Příloha č.26). Jako obyčejně, ČSY na požadavek kraje nikdy neodpověděl.

Dne 11. září 1995 byla obšírně zpracována závěrečná zpráva Expedice Atlantik 1972, projednána na všech stupních tělovýchovy a svazu počínaje oddílem a konče krajem a zaslána do Prahy na předsednicto ČSY – bez odezvy.  

Svou solo plavbu kolem světa jsem ukončil v Polsku 2. srpna 1975 Praha však mlčela. Uběhlo pomalu jeden a půl měsíce a přes světový ohlas, vedení tělovýchovy i vedení jachtingu zachovalo absolutní ticho. To samozřejmě neušlo radiostanici Svobodná Evropa, která na toto téma otevřela polemiku. Po republice se začaly šiřit různé zvěsti. Abych jim nakonec zamezil poslal jsem závěrečnou zprávu z cesty i prseidentu republiky Dr. Gustavu Husákovi. Konečně v polovině září jsem obdržel dopis od předsedy svazu Dr.Jiří Soviny, byl ale podepsán v zastoupení místopředsedou Reichem. Dopis byl datován 11.9.1975 ale přišel poštou až odpoledne 14.9. Byl adresován mi a jen ja sám jsem byl pozván do Prahy dne 18.9.1975 k udělení titulu mistra sportu (Příloha č.27).

Psaní mělo rukou připsanou poznámku:

„P.S. Jarmila Dvořákova by s Tebou ráda mluvila ještě před schůzí. Zavolej ji nebo přijeď dřív. Reich“.

V samostatné částí byl rozpracován scenář podle kterého jsem měl složit slib věrnosti, odsoudit chilskou juntu a rasismus v Africe. Slib jsem nepotřeboval skládat, juntu ani rasismus jsem nikdy nepodporoval a vlastně nevěděl jsem co to mělo mít společného s mou plavbou.

Za scenářem byla připsána další poznámka:

„P.S. Prosím, přivez ty upomínkové vlaječky, cos měl na plavbu (3-4ks) pro ty pozvané z ÚV ČSTV. Nemášli, tedy jiné upomínky na plavbu. Reich“.

Je těžké komentovat tento dopis i dnes po značném odstupu času. Udělal jsem se hloupým a poslal obratem do Prahy telegram zhruba s následujícím obsahem:

 „Nevím, za co je mi titul udělen. Pokud je udělen na základě mých několikrát splněných podmínek pro titul ještě před zahájením plavby kolem světa, tak vše je v pořádku. Pokud je však udělen za solo plavbu kolem světa, myslím si, že byste k slavnostnímu předání měli pozvat mou manželku, která především nesla břímě organizace celé plavby, jakož i zastupce ŽD Bohumín, mého zaměstnavatele Lachemy, mého mateřského oddílu, tělovýchovné jednoty, okresního a krajského jachetního svazu a organů okresní a krajské tělovýchový, kteří především se zasloužili o zdárný přůběh akce svou dlouholétou podporou“.

Byl to můj bodiček zpět. Měl jsem již plné zuby politikaření vedení svazu. Věděl jsem, že vedení svazu bude muset na můj telegram reagovat a že bude muset zástupce podřízených orgánů pozvat. Byl jsem si však jist, že to udělá na poslední chvíli tak, aby se akce nemohl nikdo zůčastnit.

Okamžitě jsem zajistil na sobotu tři šestsettrojky a obtelefonoval všechny orgány. Všichni se hodlali s radosti akce zúčastnit a zarezervovali si volný čas. Pak jsem obtelefonoval ČTK, tisk, rozhlas a televizi, poněvadž jsem si byl jistý, že to v Praze nikdo neudělá a nemýlil jsem se. Pak bylo opět ticho.

Ve čtvrtek odpoledne 16.9.1975 Mirka obdržela telegram s pozváním (Příloha č. 28), což také ovšem znamenalo, že ostatní obdrželi telegram až v práci nejdříve další den v pátek ráno s pozváním na přiští den ráno v sobotu. Bylo to chytře vymýšleno, poněvadž většina činitelů by se omluvila. To se však nestalo v tomto případě. Malý salonek v hotelu Opera byl naplněn.

Dvořákové jsem nezavolal a také nepříjel dříve. Čekal jsem s Mirkou před hotelem a do salonku jsme vešli přesně v 9.00 hodin ráno, usedl jsem a akce začala za přítomností tisku, rozhlasu a televize přesně podle plánů ale ne podle zvyklostí.

Za normálních okolností titul mistra a titul zasloženého mistra sportu uděloval předseda ÚV ČSTV Antonín Himl. Většinou za jeho nepřítomností tuto roli převzal některý s jeho místopředsedů. V mém případě nebyl z předsednictva nikdo přítomen a celý ÚV ČSTV zastupoval referent z oddělení sportu II. Nejen já, ale většina přítomných považovala tento přístup k věci za velmi ponižující nejen vůči mne, ale i k zástupcům všech nižších tělovýchovných orgánů, k představitelům podporujících podniků, jakož i k širokému množství fandů a široké veřejnosti.

Obdržel jsem titul a pak byla na mne řada s proslovem. Poděkoval jsem všem složkám tělovýchový a ostatním organizacím za pomoc a podporu. Neměl jsem v podstatě za co poděkovat svazu a dokonce jsem byl tak „drzy“, že jsem jim vyčíslil všechny problémy posledních asi osmi let a zkritizoval je za jejich usilovné maření veškeré mé činnosti.

Předseda svazu Dr. Sovina hrál všemi barvami, nevím co se honilo hlavou Dvořákové, v každém případě jsem neměl zájem to slyšet a bylo mi jasné že na svazu budu mít ještě větší problémy, pokud vůbec ty problémy mohly být ještě horší než byly dosud.

Během úvodní částí se svaz velmi rychle zbavil československé vlajky, kterou místopředsedovi Reichovi dal náš konsul ve Štětíně a předal ji přítomnému referentovi ÚV ČSTV. Dodnes lituji, že jsem tenkrát nešel k předsednickému stolu a vlajku nevzal. Připadalo mi to jako by se každý jí doslovně štítil a snažil se ji co nejříve pozbyt. Udělal jsem tenkrát chybu, poněvadž ta potrhaná vlajka měla pro mne neobyčejně velkou cenu.   Pod ní jsem obeplul svět.

Nevěděl jsem co se z toho co jsem řekl dostane do vedení a abych předešel možnému pokroucení skutečnosti, půjčil jsem si od přítomného reportéra Čs. rozhlasu pásek se zvukovým záznamem a svůj proslov jsem přepsal na papír. Pak vše i s průvodním dopisem jsem zaslal předsedovi ÚV ČSTV Antonínu Himlovi (Příloha č. 29).

Něco déle než měsíc později, dne 27.prosince 1975 mi předseda ÚV napsal dopis (Příloha č.30). Pochopitelně mi v ničem konkrétně neodpověděl a problémy s dvakrát propadlou doložkou omluvil tím, že doložka byla údajně poslána do Londýna. To s případem nemělo nic společného, poněvadž nešlo o kus papíru doložky, ale o její  včasné projednání a vystavení. Ostatně v Londýně jsem nikdy nebyl a nemám ani potuchy proč by doložka měla být poslána zrovna tam. Tím skončil můj start v OSTAR 1972 a má první sólo plavba kolem světa.

Snad bych závěrem měl jen dodat, že to, že polský jachtař kpt. Baranovsky obdržel za svoji sólo plavbu kolem světa automobil Polonéz-Combi, vyvolalo u nás moho diskusi v široké veřejností. Podle nich jsem mezi jinými dostal za svou plavbu červenou Škodovku a podobně. Chtěl bych tady uvést na rovinu, že jedinou finanční odměnou byla finanční častka 5,000.00 Kčs, kterou mi slavnostně předalo předsednictvo TJ ŹD Bohumín po dohodě vedením podniku ŹD Bohumín. Byl jsem však požádán, zda bych tuto odměnu mohl podložit účty na vydání spojenými s mou plavbou. To nebyl žádný problém. Jen Mirčiné telefonní učty za poslední dva měsíce v době mého dojezdu daleko přesahovaly tento finanční požadavek.  

Zpět do: Úvodní stránka