Jak se sám Miloš Vacek vyjádřílve svém dopise:  "....po seznámení se s články v časopisech o plavbě on sám začal přemýšlet o tom, jaká touha vede člověka k takovému jednání. Kolik vůle, odvahy, odříkání, učení všech možných dovedností musí jedinec prokázat, aby mohl být prvním. V myšlenkách si vybavoval různé literární hrdiny od Jacka Londona a jiných autorů a nakonec zjsitil, že být skladatelem je vlastně něco podobného. Začal si uvědomovat co všechno musí podstoupit, aby  dokázal svým perem pokořit a zkrotit ten oceán hudby, aby se neutopil.  Nakonec se rozhodl po inspiraci mé plavby poměřit své síly v symfonickém obraze "Osamělý mořeplavec". Následující kapitola z jeho knihy popisuje osudy skladby....

  Zasloužilý umělec MgA. Miloš Vacek "Má životní capriccia"

HISTORIE VZNIKU A OSUDY
JEDNÉ MÉ SKLADBY

Poučen historií jsem věděl, že osudy tvůrců i jejich děl jsou mnohdy vel- mi dramatické (např. Bizetovy Carmen, která při premiéře propadla, nebo Smetanovy Triumfální symfonie, kterou autor věnoval císaři pánu a dodnes se z ní hraje pouze Scherzo, protože v jiné větě cituje rakouskou hymnu a národní obrozenci to zavrhli, aby se tvůrce české národní hudby nekom- promitoval před národem, což později dotáhl téměř do dokonalosti minis- tr Nejedlý).

Že se něco takového přihodí v opačném slova smyslu i mně, bych nikdy nepředpokládal. Zajímá-li vás příběh jedné mé skladby, čtěte dál.

V sedmdesátých létech vycházely v jednom časopise reportáže Richarda Konkolského, našeho prvního osamělého mořeplavce, který vyhrál něko- lik světových závodů. Reportáže mě natolik zaujaly, že jsem si je vystřihá- val a ukládal do psacího stolu, s tím, že by to mohl být dobrý materiál pro symfonický obraz.

Začátkem prosince roku 1977 jsme se s mojí ženou rozhodli, že strávíme vánoce na její chalupě na Vrších u Mnichu přes to, že ona jako členka Ná- rodního divadla měla mezi svátky několik představení a musela se autem v zimě, vánicích, s lopatou v autě vracet do Prahy a v noci po představení zpět na chalupu.

Tyto „čekací doby" jsem využil a začal promýšlet skicu symfonického obrazu „Osamělý mořeplavec". Po návratu do Prahy jsem ji dokončil a připra- voval napsání partitury. Tu jsem opět dokončil v létě na Kamenicku na cha- lupě. Právě včas, abych stihl termín pro zadání díla na Týden nové tvorby 1979.

Po koncertě, zleva: šé:fdirigent Moravské filharmonie Jaromír Nohejl, syn Miloš, autor uváděné skladby Miloš Vacek, syn Tomáš a inspirátor skladby Richard Konkolski.

Skladba byla komisí přijata a zadána k prvnímu provedení Moravské fil­harmonii (dále MF), s šéfdirigentem Jaromírem Nohejlem. Koncert se ko­nal v březnu v Rudolfinu a já na něj pozval i Richarda Konkolského. Ten rád přijel i se svou chotí Mirkou.

Premiéra dopadla dobře a dirigent, jak je zvykem, vyvolal autora a pak ta­ké inspirátora skladby Konkolského. Když přišel na pódium, urostlý, vou­satý námořník jak vystřižený z knih Jacka Londona a postavil se vedle mně, musel jsem si stoupnout na dirigentský stupínek, abych se mu mohl podí­vat do tváře. Publikum se dost pobavilo. Od té doby měla skladba „zele­nou", MF ji hrála všude možné, natočila ji pro rozhlas, Nohejl ji zařazoval do programů svých zahraničních i domácích hostovaček, natočil i pro roz­hlas v Lipsku. Největší zážitek prý měla MF v Řecku, kde ji hrála na festiva­lu v otevřeném amfitheátru pod Akropolí za měsíční noci.

V roce 1982 se rozhodl šéf ostravské opery Václav Návrat uvést ve světo­vé premiéře moji operu Bratr Žak, kterou jsem psal na počest znovuotevře­ní Národního divadla (100. výročí v roce 1983). V Ostravě jsem už v té době byl zasvěcenému publiku jako autor znám, jednak již dříve tam uváděný- mi mými balety a I. cenou v soutěži o ozvučení památníku ostravské ope­race HRABYNĚ, - Poema o padlých hrdinech. Ostrava se na mě připravila důkladné. Vedení opery uspořádalo překvapení ve formě malé recepce a se­tkání novinářů, kritiků a různých hostů před zahájením premiéry. Dámská část orchestru založila komorní orchestr, pojmenovala ho podle mé jedné skladby, kterou také na tom večeru přednesla. Byla to Musica poetica. Lib­retistce Nadě Gajerové-Mauerové složili pořadatelé poctu zařazením něko­lika jejích básní ze sbírky Žena, kterou recitovala herečka J. Janěková. Pak se korporativně přešlo z foye do hlediště divadla. Tehdy mě potěšilo, že i Ka­menice poslala své zástupce města (J. Laňku, J. Pospíšila a K. Kyselu). Že jsem pozval také manžele Konkolských, je samozřejmé. Hodně jsme se ten­krát po koncertě sblížili. Bohužel, na premiéru opery přišla pouze paní Mir­ka se synkem Ríšou s omluvou, že velký Richard připravuje v polském pří­stavu loď Niké II na sólo závod kolem světa. To jsme s chotí netušili, že je vidíme naposled.

Začátkem července se totiž rozneslo, že Konkolský s rodinou požádal o azyl v USA a usídlil se v Newportu, kde založil Oceans-Video-Studio a po­stavil si časem dům.

Asi tušíte, co následovalo? U nás byla okamžitě moje skladba zakázá­na, uložena v rozhlase do trezoru. Tehdejší generální ředitel rozhlasu Karel Hofman měl v dobré paměti, co se dělo o premiéře díla v Rudolfinu při dě­kovačce a nepřál si jakékoliv připomínky Konkolského.

To mi prozradil jeden kolega, redaktor hudebního vysílání. Oficiálně jsem samozřejmě nedostal nic na vědomí.Paradox je, že v té době už měl Panton připravenou partituru do tisku. Redaktor doporučil, aby se z dedikace vyjmul Konkolski a zůstal tam jen Nohejl, aby byl klid. Tak se stalo a nikomu to nevadilo, ani HSTD.

Sametová revoluce v roce 1989 otevřela trezory a skladba se zase vysílá. Sedm let byla umlčena. Kolegové s humorem podotýkali: Co si stěžuješ? Stal jsi se vlastně nechtíc klasikem za živa. Je přece známo, že za války se ne­směl hrát Mendelsohn-Bartholdy, protože byl Žid, po válce se zase nehrál Richard Wágner, protože byl oblíbenec Hitlera a nositel nacistických ideí. A co Prokofjev v SSSR? Toho nemohl Stalin ani cítit!

Tak to je historie vzniku a osudy mé skladby Osamělý mořeplavec. S Konkolskými si dodnes přátelsky píšeme alespoň jedenkrát za rok.

      
Osudná děkovačka po premiéře symfonického obrazu „Osamělý mořepla­vec". V popředí inspirátor skladby, Richard Konkolski, mnohonásobný vítěz závodů osamělých mořeplavců. V pozadí vlevo je autor skladby mezi členy Moravské filharmonie na pódiu Rudolfina.

   
Několik společných záběrů z premiery v pražském Rudolfínu: MgA.Miloš Vacek, šéfdirigent Moravské filharmonie Jaromír Nohejl, Mirka Konkolská a já.

Život a dílo Miloše Vacka
(pseud. Miloš Kamenický)

Skladatel, varhaník, sbormistr a dirigent, narozen 20. 6. 1928, Horní Roveň (u Pardubic).

První hudební vzdělání získal v raném dětství u svého otce Jindřicha Vacka, pedagoga a ředitele kůru v Kamenici nad Lipou. Učil se hře na housle, klavír, klarinet a hoboj, ve svých 11 letech již zastupoval svého těžce nemocného otce ve hře na varhany a v řízení kůru.
 
V letech 1943–47 studoval varhanní hru na Státní konzervatoři hudby v Praze u Jana Bedřicha Krajse, gregoriánský chorál a teoretické předměty jej vyučovali Vladimír Němec, Metod Doležil, Zdeněk Hůla a Emil Hlobil, dirigování Pavel Dědeček. V době okupace po uzavření pražské konzervatoře pracoval Miloš Vacek jako pomocný dělník a balič skla v Kamenici nad Lipou. Po skončení 2. světové války dokončil studia na konzervatoři a pokračoval dále v letech 1947–51 na nově založené Akademii múzických umění v Praze, kde byl ve skladatelském oddělení žákem nejprve Františka Píchy, od 2. ročníku pak Jaroslava Řídkého (absolvoval Symfonietou pro velký orchestr s podtitulem Tři máje,  kterou provedl Symfonický orchestr Československého rozhlasu s dirigentem Jaroslavem Řídkým).
 
Mezi léty 1951–54 působil v rámci základní vojenské služby jako sbormistr a dirigent Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Od roku 1954 se pak věnuje skladbě ve svobodném povolání. Zastával též významné pozice v různých hudebních organizacích (např. ve Svazu českých skladatelů a koncertních umělců). Roku 1975 se stal nositelem Vyznamenání za zásluhy o výstavbu, roku 1981 mu bylo uděleno čestné občanství města Kamenice nad Lipou, roku 1984 získal titul Zasloužilý umělec.
 
Skladatelské dílo Miloše Vacka je početně velmi rozsáhlé. Příznačným rysem jeho kompozičního vývoje v jednotlivých údobích je zaměřenost na určitý hudební žánr. Stylově navazují jeho skladby na tradiční proudy v české hudbě (zvláště na odkaz Vítězslava Nováka, Josefa Suka či Jaroslava Řídkého), které dále rozvíjí soudobými hudebními prostředky. Významnými znaky jeho hudební řeči jsou výrazná melodika, přehledná forma, snaha o celkovou sdělnost. Zasáhl téměř do všech hudebních žánrů, osou jeho oeuvre je však tvorba hudebně dramatická.
 
V souvislosti s činností v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého v 50. letech vznikají jeho úpravy lidových písní, skladby pro estrádní soubory a dechovou hudbu, malé kantáty, sbory a masové písně (např. Budem spolu píseň žít) a balet – taneční scéna Setkání na řece Jang c’ pro půlroční zájezd Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého do Číny v roce 1952. Počátky rozsáhlé tvorby v oblasti filmové hudby se váží na spolupráci s Armádním filmem (např. hudba k dětskému filmu Dobrodružství na zlaté zátoce z roku 1955 byla poctěna zlatou medailí v Montevideu v Uruguayi).
 
Vytvořil dále hudby k 7 celostátním spartakiádám, hudby pro rozhlas a televizi, velké množství hudeb filmových a scénických, je rovněž autorem znělky Závodu míru Praha – Berlín – Varšava a znělky Československého filmového týdeníku. Významnou položku jeho skladatelského profilu tvoří také mnoho kompozic z oblasti tzv. vyššího populáru.
 
Svůj dramatický talent uplatnil nejprve v historické opeře Jan Želivský (1953–56), poté následovala řada baletů (Komediantská pohádka, Vítr ve vlasech ad.) a počátkem 60. let přistoupila i řada muzikálů (blues – drama Noc je můj den, Císřovy nové šaty, Madame Sans – Gêne aj.), z nichž některé byly hrány i v zahraničí.
 
Od počátku 70. let se tvůrčí zájem Miloše Vacka začíná soustřeďovat více na oblast hudby symfonické, komorní a vokální. Předzvěstí nástupu série dalších operních děl se stalo kompletní přepracování operní prvotiny Jan Želivský roku 1974 za spolupráce skladatelovy manželky, libretistky a autorky většiny textů ke skladatelovým vokálním kompozicím Nadi Mauerové – Gajerové. Následovaly opery Bratr Žak (1976–78), Romance pro křídlovku (1980–81), Kocour Mikeš (1981–82).
 
Za symfonickou Poému o padlých hrdinech obdržel Miloš Vacek cenu Krajského národního výboru v Ostravě, sborový hymnus Země má... byl oceněn 1. místem na soutěži sborové tvorby v Jihlavě roku 1975, za cyklus písní Hledám tě kráso... mu byla roku 1978 udělena cena Svazu českých skladatelů.

Seznam díla (výběr):
Skladby komorní:
Suita pro violoncello a klavír, 1947.
Suita pro klavír, 1948.
Sonatina pro housle a klavír, 1949.
Malá suita pro 4 pozouny, 1949.
Smyčcový kvartet, 1950.
Radosti našich dětí pro klavír, 1951.
Miniaturní suita pro smyčcový kvartet, 1951.
Divertimento pro violoncello, kytaru a basklarinet, 1965.
Organum Pragense – Pražské varhany (Preludium, Passacaglia, Toccata), 1966.
Šumavské metamorfózy. Kvintet pro flétnu, hoboj, housle, violu a violoncello, 1971.
Sonata drammatica per piano, 1972, vyd. Editio Supraphon, LP Supraphon.
Zatoulané listy z milostného deníčku. Suita pro klavír (též pro komorní orchestr), 1972, vyd. Panton.
Lovecká suita pro 4 lesní rohy, 1973, vyd. Panton, Bärenreiter Verlag.
Tři impromptu pro flétnu a klavír, 1974.
Večery na Peklůvce. Suita pro lesní roh a klavír (též pro lesní roh a smyčce), 1976, vyd. Panton.
Bukolická suita pro 4 pozouny (též pro 4 lesní rohy), 1977, vyd. Editio Supraphon.
Dialog pro hoboj a klavír, 1977, vyd. Panton.
Ladův rok. 16 miniatur inspirovaných obrázky Josefa Lady pro klavír ve snadnějším slohu (též pro noneto nebo pro 2 akordeony), 1984, vyd. Intermusik Schmülling.
Dětské motivy pro klavír na 4 ruce (výběr též pro dechový kvintet), 1984, vyd. Panton.
Pastorale pro anglický roh a klavír, 1984.
Commedia dell’ arte pro trubku, lesní roh a pozoun střídané nástroji triangl, guiro a tamburina, 1985.
Příběhy pro klarinet sólo, 1987, vyd. Panton.
Metafora pro sólovou flétnu, 1987.
Herbář pro flétnu (střídá pikolu, altovou a zobcovou flétnu), hoboj (střídá anglický roh) a cembalo (též pro dechový kvintet), 1987.
Podzimní akvarely pro hoboj, violoncello a klavír, 1988.
Glosa pro violoncello a klavír, 1988.
Capriccio per fagotto solo, 1988, vyd. Český rozhlas.
 
Skladby orchestrální:
Tři máje. Symfonieta pro velký orchestr, 1951.
Zbojnická rapsodie pro orchestr, 1952.
Črty z čínského zápisníku. Suita pro orchestr, 1952.
Suita z filmu Lidé jednoho srdce pro orchestr, 1953.
Suita z filmu Dobrodružství na zlaté zátoce, 1955.
I. a II. suita z baletu Komediantská pohádka pro symfonický orchestr, 1958.
Jarní suita pro flétnu, klarinet, lesní roh (nebo anglický roh) a smyčcový orchestr, 1963.
Serenáda pro smyčce, 1965.
I. a II. suita z baletu Vítr ve vlasech pro orchestr, 1965.
Pohádková suita pro komorní orchestr, 1966.
Milá sedmi loupežníků. Suita z baletu pro symfonický orchestr a sólový alt, 1973.
Symfonie č. 1 Májová pro velký symfonický orchestr, 1974, LP Panton.
Poéma o padlých hrdinech pro symfonický orchestr a sólový alt, 1974, LP Panton.
Musica poetica pro smyčce, 1976, LP Panton.
Olympijský oheň. Symfonický obraz, 1975, LP Supraphon.
Osamělý mořeplavec. Symfonický obraz inspirovaný českým osamělým mořeplavcem Richardem Konkolským, 1978, partitura Panton, LP Supraphon.
Mé Kamenici nad Lipou. Suita pro symfonický orchestr (též transkripce pro klavír), 1979.
17. listopad 1939. Symfonická freska, 1980, LP Supraphon.
Slavnostní prolog. Symfonická věta (k výročí založení Karlovarského symfonického orchestru), 1981.
Svědomí světa. Symfonická poema na památku vyhlazení Lidic a Ležáků, 1981, LP Panton.
Koncert pro pozoun a smyčce, 1985, LP Panton.
Symfonie č. 2 pro velký orchestr (jednovětá), 1986, LP Panton.
Concerto capriccioso pro lesní roh a orchestr, 1989.
 
Skladby vokálně symfonické:
Zastavte válku. Kantáta na slova Ivana Skály, 1952.
Krajinou mého dětství. Kantáta pro smíšený sbor a symfonický orchestr na slova Nadi Mauerové, 1976, LP Supraphon.
O Praze. Kantáta a melodram na slova Vítězslava Nezvala pro symfonický orchestr, smíšený sbor a recitaci, 1974.
 
Skladby vokální:
Červánky. Písňový cyklus pro zpěv a klavír na slova Františka Ladislava Čelakovského, 1947.
Dívčí motivy I. a II. Písňové cykly pro soprán a klavír na slova Františka Ladislava Čelakovského, 1947.
Horácké jaro. Ženské sbory na slova Františka Ladislava Čelakovského, 1947.
O vysočině pro ženský hlas, violoncello a klavír, 1948.
Pět pohádek pro Tomáška pro dětský sbor a komorní orchestr (nebo klavír) na slova Ivo Havlů, 1962.
Návraty ke studánce. Cyklus ženských sborů na slova Jana Skácela a Fráňi Šrámka, 1971.
Sonety předjaří. Lyrický cyklus písní pro soprán a klavír (nebo komorní orchestr) na slova Nadi Mauerové, 1972, vyd. Editio Supraphon, LP Supraphon.
Země má... Hymnus pro smíšený sbor a cappella na slova Nadi Mauerové, 1974, vyd. Panton, LP Panton.
Žena. Lyrický cyklus písní pro soprán a klavír na slova Nadi Mauerové, 1975.
Hledám tě kráso... Lyrický cyklus písní pro alt a klavír (nebo smyčcový orchestr) na slova Nadi Mauerové, 1976, vyd. Panton, LP Panton.
Lidice. Smíšený sbor a cappella na slova Jaroslava Holoubka, 1977.
Moucha v piáně. Dětské sbory a cappella na slova Dagmar Ledečové, 1979.
Cesta světla. Smíšený sbor a cappella na slova Nadi Mauerové, 1980.
Milostná preludia pro soprán, flétnu a klavír na slova Nadi Mauerové, 1981.
Vyznání Josefu Ladovi. Smíšený sbor a cappella na slova Nadi Mauerové, 1983.
Věčný duel. Čtyři komické písně o lásce, 1983, LP Panton.
Čtveroroční hrátky pro soprán, flétnu a kytaru, 1990.
 
Balety:
Štěstí je prosté. Balet, 1951-52.
Komediantská pohádka. Balet o 3 jednáních na libreto Jaroslava Mareše, 1957-58.
Vítr ve vlasech. Balet o 6 obrazech na libreto Jaroslava Mareše, 1960-61.
Poslední pampeliška. Baletní drama na libreto Jaroslava Mareše, 1963-64.
Milá sedmi loupežníků. Dramatická baletní freska podle Viktora Dyka na libreto Vladimíra Vašuta, 1966.
Meteor. Jednoaktová balada o fotbalistovi na libreto Vladimíra Vašuta, 1966.
Šťastná sedma. Jednoaktová westernová groteska na libreto Vladimíra Vašuta, 1966.
 
Opery:
Jan Želivský. Historická operní freska o 3 jednáních na libreto Miroslava Kroha, 1954-56, přepracováno roku 1974 skladatelem a Naďou Mauerovou.
Bratr Žak. Opera o 3 dějstvích podle námětu Ivana Olbrachta v dramatizaci Evy Kantůrkové na libreto Nadi Mauerové a skladatele, 1976-78, LP Panton (úryvky).
Romance pro křídlovku. Lyrická komorní opera podle Františka Hrubína na libreto Nadi Mauerové, 1980-81.
Kocour Mikeš. Komická opera pro malé i velké děti podle literární a výtvarné předlohy Josefa Lady na libreto Nadi Mauerové, 1981-82.
 
Muzikály:
Noc je můj den. Blues – drama o životních osudech černošské zpěvačky Bessie Smithové na libreto Ivo Havlů a Josefa Pávka, 1962.
Císařovy nové šaty. Komická zpěvohra podle Hanse Christiana Andersena na libreto Miroslava Homolky, 1962.
Madame Sans – Gêne. Rokokový muzikál o 3 jednáních podle hry V. Sardou a E. Moreau na libreto Evžena Drmoly, 1968.
Vítr z Alabamy. Českoamerický muzikál podle povídek Jaroslava Haška na libreto Ivo Havlů, námětová spolupráce Lewis Allan, 1970.
 
Melodramy:
O Šípkové Růžence. Pohádkové melodrama pro herečku a orchestr na libreto Nadi Mauerové, 1984, MC Panorama.
U veselých medvědů pro vypravěčku a dechový kvintet. Veselá pohádka pro děti na libreto Nadi Mauerové, 1988, MC Panorama.
Markýza de Pompadour. Rokokový obraz pro herečku a komorní orchestr (též verze s dechovým kvintetem a cembalem) na verše Stanislava Kostky Neumanna, 1989.

Literatura

I.Lexika:
Matějček, Jan: Tschechische Komponisten von heute (Praha, 1957).
Gardavský, Čeněk: Skladatelé dneška (Praha 1961).
ČSHS II., 1965.
MEH 1983.
ČSS 1985.
EJ 1990.
Československý biografický slovník (Praha 1992).
HSPK 1999.
 
II. Ostatní:
Válek, Jiří: Taneční pohádka o současnosti. K premiéře baletu „Komediantská pohádka“ v Plzni (Hudební Rozhledy 12, 1959, č. 4, s. 158-159).
Smolka, Jaroslav: Česká hudba našeho století (Praha 1961).
Skála, Pavel: Týden nové tvorby českých skladatelů (Hudební Rozhledy 32, 1979, č. 5, s. 193-194).
Zapletal, Petar: Týden nové tvorby 80’. Jan Truhlář, Alexej Fried, Milan Slavický, Miloš Vacek (Hudební Rozhledy 33, 1980, č. 5, s. 199-200).
Pospíšil, Vilém: Týden nové tvorby 1982. Josef Matěj, Miloš Vacek, Ivo Jirásek (Hudební Rozhledy 35, č. 6, s. 286-287).
Teml, Jiří: Pětasedmdesátiny Miloše Vacka (Hudební Rozhledy 56, 2003, č. 8, str. 22).
 
© Ondřej Pivoda

Zpět: Inspirace jiným