Plnou informaci najdete na webových stránkách Nakladatelství JOTA, Brno
Kapitola 1
Hořká příchuť vítězství
(Plavba Richarda Konkolskeho na jachtě Nike kolem světa, 1972–1975)
Milan Švihalek
Toto je přiběh maličke, avšak pevne lodi s hrdym jmenem bohyně vitězstvi — Nike. Ačkoliv to tak zpočatku nevypadalo, zůstalo jmeno slavne bohyně v tomto připadě nakonec poznamenano poněkud zvlaštni přichuti.
A odvažny kapitan Richard Konkolski, jeden z nejslavnějšich sportovcůsve země, se měl po letech bohužel stat vinou svych byrokratickych krajanůopravdu opomijenym hrdinou.
To, o čem chceme vypravět, se však odehralo už před vice než čtvrt stoletima tenkrat rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že by cely přiběh mělvyustit do žalostnych konců, do jakych ho přivedli nepřejici lide. Jedno je jiste — šire vody světovych oceanů sotva pamatuji přiběh absurdnějši.
Moře, nebe, vlny a vitr… Svět svobodny a otevřeny do všech stran.
Avšak svět osudově vzdaleny zemi v srdci Evropy.
Ano, jsme narodem suchozemců, ale možna pravě proto je naše nostalgie k moři tak silna. Jakže to napsal skoro před půldruhym stoletim Jan Neruda? „Kdo jen jedinkrat spatřil to stare, věčne, svate moře, komu kdy šum jeho zelenych, lasturovych vln byl sluch opojil nebo hromovy hlas bouřky duši zatřasl, kdo jen jednou jedinkrate zahleděl se do bajuplnych, mlčenlivych hlubin mořskych, tomu udělalo moře již provždy, sotva ukonejšena touha budi se znovu, a musiš zas k němu, sic se ti zda, že by ti srdce uvadlo.“
Bohumin od nebližšiho moře děli vzdalenost asi šest set kilometrů. Pravě v tomto poněkud zaprašenem městě ležicim skoro přesně uprostřed pevniny, se v roce 1943 narodil chlapec, jehož sny se jako vejce vejci podobaly snům podobnych kluků, jejichž kolebky ovšem staly — na rozdil od te Richardovy — někde blizko mořskeho pobřeži. Voda přesto v Bohumině omamně voněla, za barakem měl totiž maly Richard na dosah cely nahrdelnik rybniků, protože město leži na močalech a „voda je tu všude“.
Stejně jako kluci od moře i Richard četl se zatajenym dechem verneovky Děti kapitana Granta a Patnactileteho kapitana, dobrodružna vypravěni Jacka Londona, vzrušujici knižky Robinson Crusoe či Kormidelnik Vlnovsky, dale Melvilův dramaticky přiběh o posedlem kapitanu Achabovi a dalši napinave namořnicke historky. Všedni život se však ubiral jinudy.
Po vojně nastoupil Richard Konkolski do bohuminske Lachemy. Tam měl na starosti stavebni udržbu a později take generalni dohled nad nekonečnym množstvim staveb. Mnohe byly tak naročne, že nebylo možne sehnat schopne dodavatele, kteři by je dokazali postavit v potřebnych terminech. Nakonec tyto mnohamilionove vyrobny postavil Richard po pracovni době spolu s dalšimi ochotnymi spoluzaměstnanci Lachemy.
Velmi naročne pracovni povinnosti naplňovaly podstatnou čast Richardova života. Měl však praci rad, stejně jako sve město a jeho obyvatele. Pro tohle všechno obětoval i spoustu dalšiho sveho času. Pod jeho vedenim v ramci dobrovolne činnosti tak postupně vyrostlo napřiklad letni kino, betonove cestičky v městskem parku, koupaliště, samoobsluha a mnoho jinych potřebnych staveb. Se svymi kolegy z jachetniho oddilu dale vybudoval loděnici, přijezdove cesty a připojky. Sotva najdeme v Bohumině těch dob většiho pracanta. Kde je ale těm odpracovanym rokům konec?
Už v šedesatych letech Richard současně vedl sekci jachtingu na okrese a později i v kraji. Byl take rozhodčim a jako trener II. třidy vypracoval i několik celostatnich jachtařskych skript pro naše sportovce. Moře pro něj bylo v těch dobach samozřejmě zcela nedostupne a vzdalene. Vůbec ho nenapadlo přemyšlet o vypluti k dalekym obzorům. Šire mořske planě spatřil vlastně až jako dospěly muž, v době, kdy absolvoval jachtařske školeni v polskem Lešně.
„Tehdy jsem tam ziskal hned dva jachtařske odborne stupně, kapitana a kormidelnika vnitrozemske plavby,“ vzpomina Richard Konkolski. „Po skončeni kursu jsme se s kolegou a jeho ženou vypravili do Swinousti podivat na moře. Tam, v jachtařskem přistavu, jsem poprve uviděl opravdovou namořni jachtu. Dokonce mi tenkrat bylo dovoleno nohama se dotknout jeji paluby a prohlidka te lodi mne samozřejmě zcela nadchla. Pak jsme si koupili listky na malinky parniček Bile fl otily a vypluli na šire moře. Kolegu a jeho ženu okamžitě postihla mořska nemoc, ale ja jsem plavbu absolvoval bez potiži. Bylo mi dvacet šest let. Moře na mne však nijak zvlašť nezapůsobilo. Vypadalo přesně tak, jak jsem očekaval.“
Neni však pravda, že by Richard o samostatnych plavbach po moři nesnil už v oněch dobach. Vždyť pravě ze školeni v Lešně se vracel domů s plany na stavbu male namořni plachetnice, kterou začal pomalu budovat ve sklepě panelaku.
V polskych novinach se pak take Richard dočetl, že už od roku 1960 je v Anglii každe čtyři roky pořadan světovy zavod jachtařů OSTAR napřič Atlantskym oceanem. Naročna namořni regata „osamělců“, jejiž tradici založil britsky armadni plukovnik na penzi Hasler, se konala vždycky v roce pořadani olympijskych her. Trasa zavodu měřila přes šest tisic kilometrů a jenom malo světovych jachtařů mělo odvahu postavit se na jeho start.
Srdnatost jako by byla vepsana i do zakladniho erbu podivuhodne regaty. Sam plukovnik Hasler byl velmi odvažnym mužem. Za druhe světove valky společně se sedmi druhy na čtyřech kajacich vplul do jednoho Němci okupovaneho francouzskeho přistavu a vyhodil minami do povětři několik vojenskych lodi.
Psal se konec šedesatych let a přišti olympiada se měla konat v roce 1972 v Mnichově. Samozřejmě že onoho roku se měli z anglickeho Plymouthu do americkeho Newportu opět vydat i osaměli mořeplavci. Richard byl lakavou myšlenkou zučastnit se teto regaty jako prvni jachtař ze země, jejiž hranice se nedotykaji moře, zcela posedly. Jako mnohalety jachtařsky přebornik a již tehdy kandidat na titul Mistr sportu viděl v zavodě logicke pokračovani sve jachtařske zavodni činnosti. Ani na okamžik nezapochyboval, že by mu v tom někdo mohl zabranit.
Jenže kde vzit potřebnou loď? Koupit ji za velke penize v zahraniči samozřejmě nepřipadalo v uvahu. Ale Richard si žadny problem nepřipouštěl. „Dřevo na stavbu trupu jsem ziskal z osaměleho modřinu s pravidelnymi lety,“ vzpomina nadšeny jachtař. „Kmen jsem rozřezal na prkna, ktera jsem pak dva roky sušil a postupně shaněl dalši material. Platy vodovzdorne překližky jsem koupil v Ostravě, a protože jsem neměl jinou možnost dopravit je domů, položil jsem baliky na pedal bicyklu, přivazal ke šlapadlům a dotlačil pěšky až do třinact kilometrů vzdaleneho Bohumina. Dnes už nikdo nespočita, kolik namahy, usili, potu a dřiny si vyžadala stavba dopravniho prostředku, ktery rozhodně uprostřed souše není jen tak k viděni. „Rad vzpominam,“ dodava Richard, „jak mi občas pomohl některy z kamaradů. Bez tohoto přispěni bych rozhodně naročnou stavbu v potřebnem čase sam zvladnout nedokazal.“
OSTAR 1972 — těžka plavba na start
Lodni plany, ktere si přivezl z Polska, se musely podstatně upravit. Organizatoři zavodu totiž požadovali podstatně delši plavidlo. Richard již měl ale vyrobena všechna lodni žebra. Nakonec sve stavbařske projektantske znalosti rozšiřil budouci jachtařsky „osamělec“ studiem zahranični literatury o lodnim stavitelstvi, postavil se za rysovaci prkno a na něm se zrodila odolna loď splňujici všechny podminky organizatorů zavodu. Hned pote, co Richard Konkolski stavbu lodi uspěšně dokončil, vydal se na zkušebni okružni plavbu kolem Baltskeho moře. To už byla jachta samozřejmě slavnostně pokřtěna krasnym jmenem bohyně Nike a vybavena řadou věci potřebnych k plavbě na moři. Je však třeba dodat, že při teto prvni velke plavbě neměl Richard k dispozici ani obyčejny zachranny člun. Na palubě Nike byl jenom maly gumovy člunek opatřeny ocelovou lahvi se stlačenym vzduchem. Ani kompas nebyl původni — pochazel ze sovětskeho tryskoveho letounu MIG-19. Nepromokave oblečeni bylo ušito ze stanove podlažky.
Zkušebni plavba nade vši pochybnost prokazala, že Nike ma všechny potřebne parametry, aby se mohla postavit na start naročneho zavodu. Se svymi relativně nepatrnymi rozměry 742 na 213 centimetrů se na moři chovala jako sice nepřiliš mohutny, ale jinak docela rychly a hlavně vytrvaly chrt. V průběhu zkušebni plavby vznikl take — jen tak mimochodem — i čtyřdilny fi lmovy dokumentarni serial Jak jsme pluli za Vikingy, prvni vyznamnějši jachtařske dilko v dějinach Československe televize. Platnym členem čtyřčlenneho tymu zkušebni plavby se totiž stal Richardův skvěly kumpan a kameraman ostravske televize Jirka Vrožina. Ten byl ochoten podělit se o sve skrovne misto na lodi s kamerou, bednami fi lmů a jineho fi lmařskeho nařadička.
„Kajuta byla sice mala, ale jinak docela dobře vybavena,“ vzpomina Richard Konkolski. „Měli jsem v ni vařič a dokonce jsme si tu mohli i peci chleba. Rozměry kajuty byly ovšem tak miniaturni, že připominaly kabinu stare škodovky. A svleknout se ve škodovce z mokrych gumovych hadrů je jistě nadlidsky ukol. Koje, v nichž jsme spali, byly tak maličke, že je Jirka nazval šupliky. Skladali jsme se do nich jako sardinky do plechovych krabiček.“
Aby se bohuminsky jachtař mohl vůbec dostavit na start slavne regaty, musel splnit i dalši ze zakladnich požadavků zavodu: absolvovat nominačni, prokazatelně osamělou plavbu na otevřenem moři v delce mnoha stovek namořnich mil. Richard předpokladal, že organizatoři zavodu budou k suchozemskemu jachtaři daleko přisnějši než k přislušnikům tradičnich oceanskych zemi, a tak zvolil trasu zkušebni plavby rozbouřenymi vodami Severniho moře v trojnasobne delce, než jaka byla požadovana.
Mezitim se přibližilo jaro 1972 a červnovy start v Plymouthu byl za dveřmi. V důsledku neochoty pražskych uředniků, kteři se snažili zmařit učast bohuminskeho jachtaře ve světove regatě, ziskal Richard povoleni ke startu na absolutně posledni chvili. Startujici jachty měly totiž byt v plymouthskem přistavu připraveny k inspekci pořadatelů nejpozději deset dni před ofi cialnim startem. Po neobyčejnem usili, doslova deset minut před timto limitem, však do Plymouthu dorazila i mala jachta s československou vlajkou.
Koncem června roku 1972 kotvilo v Millbay Docku v kralovskem přistavu Plymouthu celkem padesat devět jachet splňujicich podminky startu. Tři sta dalšich jachtařů ze třiceti zemi světa, kteři rovněž hodlali vystartovat, však rezignovalo, protože naroky na připravu pro zavod byly přiliš velike.
Nike byla druhou nejmenši lodi na startu. Zvědavi soupeři kotvici v přistavu si nedůvěřivě prohliželi exoticke plavidlo a namahavě slabikovali podivny nazev domovskeho přistavu umistěny na zadi lodi: BOHUMIN. Nemohli tušit, že mezi nejslavnějši osamělce zeměkoule právě přibyla osobnost, ktera se v budoucnu měla ve světě moři, plachet, lodi a oceanů stat opravdovou jachtařskou hvězdou.
V průběhu poslednich několika hodin před startem musely ještě všechny zučastněne lodě podstoupit zavěrečnou uředni prověrku. Potapěči napřiklad podrobně kontrolovali dna jachet, zda někde pod vodou nejsou ukryty nějake tajne zdroje pohybu. Podle uředniho reglementu by totiž použiti jakehokoli jineho způsobu pohonu, než sily větru, připadně sily lidskych paži, vedlo k okamžite diskvalifi kaci. Hlavni komisař zavodu samozřejmě navštivil i palubu Nike, aby jejimu kapitanovi položil posledni kontrolni otazky. Přitom s potěšenim konstatoval, že jedina jachta na startu, ktera byla postavena vlastnima rukama zavodnika, splňuje veškere podminky regaty. Kapitanovi Nike byl při zavěrečnem interwiev vytknut vlastně jediny nedostatek — přiliš maly rozměr startovniho čisla 17 na obou bocich lodi.
Jako jediny ze všech zavodniků neměl Richard na sve jachtě k dispozici tzv. automaticke kormidlo. Je to důmyslne zařizeni, ktere umožňuje lodi plout v předem zvolenem směru i ve chvilich, kdy jachtař neni na palubě. Richard tedy musel počitat s tim, že bude muset v průběhu zavodu kormidlovat nejenom dlouhe hodiny, ale doslova dny a dokonce i tydny s velmi kratkymi přestavkami na odpočinek. Když zazněl vystřel z lodniho děla, ktery odstartoval regatu, ocitla se Nike okamžitě na špici pelotonu. Neuběhlo však ani několik desitek minut a bohuminska jachta se začala propadavat zpět. Rychlost každeho plavidla je totiž objektivně přimo zavisla na jeho delce (čim je jachta delši, tim je vyšši i jeji rychlost). A my už vime, že Nike byla druhou nejkratši lodi na startu!
Určit, kdo bude v regatě „osamělců“ vitězem a kdo poraženym, nebylo tak snadne, jako třeba při olympijskem sprintu na sto metrů. O konečnem umistěni mělo byt rozhodnuto dvojim způsobem. Jednak umistěnim podle absolutniho pořadi dopluti do cile, jednak daleko objektivnějšim hodnocenim, při kterem se brala v uvahu delka lodě. Nike si tedy teoreticky vzhledem ke sve delce mohla dovolit dorazit do Newportu mezi poslednimi a přesto mohla mit šanci na dobre umistěni v druhem z obou hodnoceni.
Po přiznivych startovnich podminkach čtvrteho dne vitr podstatně zesilil a začal měnit směr. Kapitan Konkolski musel často dolaďovat plachty a provadět různe složite manevry. Moře bylo rozbouřene a Richard si v určitem okamžiku odskočil od kormidla do podpalubi. Nebyl tam dlouho, když se nahle ozval silny praskot a palubu pokryla spleť lan, rahen a kusů plachty. Loď se razem ocitla bez stěžně, ktery skončil ve vodě.
Richardovi přejel mraz po zadech. Pobřeži stovky kilometrů daleko a Nike je bez pohonu! Okamžitě ho napadlo, že s učasti v zavodě je konec. Chvile zavahani ale trvala jenom několik vteřin. Hned začal lovit a tahat trosky stěžně z vody na palubu. Současně horečně demontoval kovani a lana. Trvalo to dlouho. K smrti vyčerpany, promrzly a uplně promočeny dokončil zachranne prace teprve pozdě v noci. V te chvili bylo už moře zcela temne, na nebi nesvitila ani hvězdička a Nike se bezmocně kolebala na vysokych vlnach jako nějaka zbytečna korkova zatka.
Co vlastně bylo přičinou nehody? Stěžeň byl pevny, a normalně by odolal i mnohem silnějšim naporům větru. Nike však byla neuměrně přetižena. Podpalubi bylo totiž přeplněno zasobami nejen pro zavod, ale i pro zpatečni cestu.
„Jine řešeni jsem zvolit nemohl, vždyť jsem měl v kapse sotva pět dolarů,“ dodava kapitan. „A každe kilo zatěže navic ma na stabilitu male lodi daleko nepřiznivějši vliv, než když je jachta větši.“
O nic nadějněji nevyhližela situace ani v dennim světle. To však už se kapitan Nike během bezesne noci pevně rozhodl situaci razně vyřešit. Vrati se do Plymouthu, stěžeň opravi a do boje s mořem se pusti znovu! Kdo by mu v tom mohl zabranit? Zavodni pravidla přece ani zasadni opravu jakehokoli zařizeni lodě vlastnimi silami nezakazuji! Se začinajicim dnem se Richard horečně pustil do prace.
Nejprve bylo třeba vztyčit nahradni stěžeň smontovany ze zbytků toho původniho, vyloveneho z vln. Po několika hodinach se to skutečně podařilo. A pak se Nike znovu vydala na cestu, tentokrat však opačnym směrem, než dosud.
Richard v duchu usilovně počital. Půjde-li všechno tak, jak ma, mohla by Nike navratem na start a opravou stěžně ztratit sotva deset dnů. To přece neni tak mnoho! Konečny časovy limit, v němž bylo třeba dosahnout cile v americkem Newportu, stanovili pořadatele na šedesat dni. A k dopluti ke břehům USA od chvile nehody by přece bohuminske jachtě mohlo docela dobře stačit i oněch devět zbyvajicich tydnů!
Tak se i stalo.
Když se ale 28. června 1972 kapitan Nike znovu vydal k americkym břehům, měli nejlepši zavodnici už podstatnou čast trasy za sebou. Ocean je tvrdy partner a v podstatě ho nezajima, zda se po něm lide plavi kvůli medailim, nebo kvůli zapasu o denni živobyti.
„Těch nebezpeči, ktera jachtaře při plavbě přes Atlantik čekaji, je poměrně dost,“ svěřuje se statečny namořnik. „Jednak je to velmi rozbouřeny severni ocean s převladajicimi silnymi zapadnimi větry, proti kterym je nutne často křižovat, jednak plavbu ztěžuje protisměrny pohyb Golfskeho proudu. V zavěrečne časti plavby jižně od Gronska se pak střetava teply Golfsky proud s velmi studenym proudem Labradorskym, což vede k nepřijemnym mlham a k silnym bouřim. Obloha je tu po většinu času zakryta mraky, takže třeba i cele tydny nespatřite slunce a hvězdy. Navigace pomoci sextantu je za takovych okolnosti takřka nemožna.“
Cilovou čarou v americkem Newportu jako prvni proplul francouzsky jachtař Alain Colas, ktery na svem jednadvacet metrů dlouhem trimaranu Pen Duick IV. zdolal Atlantik za 20 dnů, 13 hodin a 15 minut. V te chvili to byl rekord zavodu. Francouzska jachta však byla vybavena absolutně nejlepši technikou, vedle niž se vlastnima rukama postavena Nike podobala spiše škopku na špinave nadobi, než nějakemu zavodnimu stroji. Přesto však kapitan Konkolski dokazal zdarně doplout do cile.
Pravidla zavodu ohraničovala časovy limit pro dokončeni regaty šedesati dny od data startu. Aby byli zavodnici v cili registrovani, museli doplout nejpozději do 28. srpna 1972. Každy datovy den konči přirozeně až o půlnoci. Ale protože zavod byl odstartovan přesně v poledne 28. června 1972, ukončili organizatoři zavod — v rozporu s pravidly — rovněž přesně v poledne. Takže když kapitan Nike protinal cilovou čarou v Newportu až ve dvacet hodin večer šedesateho dne, doplouval vlastně po předčasnem vyhlašeni vysledků. Pořadatele si proto jaksi nevěděli rady s jeho umistěnim. Nechtěli ofi cialně přiznat chybu. Navic hlavni kancelař zavodu byla v Anglii, zatimco cil v USA. Ofi cialni uředni verdikt plavby Nike přes Atlantik byl tedy šalamounsky formulovan takto: „Po ztratě dvanacti dnů se zlomenim stěžně dorazil Konkolski do cile sice v limitujici den, ale po limitujicim čase. Komise ho přesto uznala jako ofi cialniho fi nišera.“
Richard okamžitě podal protest, ale nikdy na něj nedostal odpověď. Později se všichni organizatoři, s nimiž přišel do styku, vymlouvali na to, že rozhodnuti ukončit zavod v poledne vydali rozhodči, kteři už nejsou k dosaženi.
Obrovska unava z plavby byla rychle zapomenuta. Kapitan Nike se v Americe těšil neobyčejnemu obdivu novinařů i veřejnosti předevšim proto, že se ani přes velikou smůlu nevzdal. Američane totiž maji smysl pro fair play a dovedou ocenit odvahu, s niž člověk dovede bojovat i ve zdanlivě bezvychodne situaci. Všichni přitom dobře věděli, že dvanact posadek obtižny zavod vzdalo.
Zahy po dopluti do Newportu Richard ofi cialně oznamil, že se nehodla vratit zpatky do Evropy cestou přes Atlantik, ale že pro přišti měsice — a vlastně i leta — zvoli absolutně nejdelši trasu, jakou vůbec lze na planetě Zemi vymyslet. Vyda se zkratka na cestu, jejimž vysledkem nebude nic jineho, než osaměla plavba kolem světa.
Co vedlo kapitana Nike k tak odvažnemu rozhodnuti? Vyznamnou roli jistě sehrala skutečnost, že u severniho pobřeži USA začinalo obdobi hurikanů a bezprostředně po nich take čas krutych zimnich bouři. Zlomeny stěžeň a zdrženi v zavodě paradoxně Richardovi vytvořily předpoklady zdůvodnit před československymi uřady umysl pokračovat v další plavbě nikoli směrem vychodnim, ale zapadnim. Kapitan Nike ostatně tak trochu s timto řešenim počital. Předem se domluvil s kameramanem Jiřim Vrožinou, ktery přijel do Newportu fi lmovat dopluti suchozemske jachty do USA. Kamarad přivezl z Ostravy přes Atlantik objemny kufr předem připravenych map pro novou trasu. A manželka Mirka se domů vracela s instrukcemi k zajištěni zazemi v Československu.
Rozhodnuti obeplout svět nebylo ale pro Richarda v žadnem případě snadne. Věděl, že pokud se podaři plan uskutečnit, bude Nike prvni lodi postavenou v zemi suchozemců, ktera něco podobneho dokaže. Bude to současně na plavbě kolem celeho světa jedna z lodi nejmenšich. A „osamělec“ Richard Konkolski samozřejmě bude prvnim suchozemskym kapitanem, ktery bude mit na svem kontě obepluti planety.
Tady se v našem přiběhu otevira zcela nova kapitola. Přes všechnu velikost a vyznam ojediněleho Richardova zavodniho vykonu v regatě z Plymouthu do Newportu bylo totiž všechno, co se zatim při zkušebnich plavbach a v Atlantiku odehralo, vlastně jenom jakousi předehrou k čemusi, co dosud nikdo jiny nedokazal. Tady se zkratka rodil vyznamny čin, jenž se měl v konečnem vysledku stat novou kapitolou v historii světove osaměle mořeplavby.
V podstatě ale šlo jenom o pokračovani dlouholete Richardovy usilovne činnosti a jeho soustředěne připravy. V každem připadě se pravě v této chvili v plne miře ukazaly skutečne kvality železneho charakteru moravskeho kapitana. Bylo jasne, že se Richard Konkolski vydava na plavbu, ktera — pokud bude uspěšna — bude zcela jistě zapsana do kroniky historie světoveho jachtingu zlatym pismem.
Bohuminsky kapitan si ovšem nějake pateticke myšlenky rozhodně nepřipouštěl. Pomalu a rozvažně daval do pořadku svou Nike, ktera samozřejmě ziskala při souboji s Atlantikem nejeden šram.
Nelenil a přemistil se do New Yorku, kde začal pracně shanět viza pro dalši usek plavby a kde si začal take přivydělavat jako pomocnik v řeznictvi, aby ziskal alespoň nějake penize na nakup potravin a na vybaveni lodi pro dalši plavbu.
Když Richard po večerech unaven usinal, v duchu probiral všechna pro a proti osudoveho rozhodnuti. Na světovych oceanech je osaměly mořeplavec prakticky ztracen. Tiživa samota na širych vodnich planich na člověka doleha mnohem důrazněji, než kdekoli jinde. Sotva si lze představit pustějši misto na světě, než je střed nekonečneho oceanu. Hrozi tu nebezpeči opravdu nevidana, napřiklad vlny vysoke jako mnohapatrovy dům, v nichž se může i ta nejbezpečnějši loď ztratit zcela beze stopy. Kdo by ji byl v obrovskych vodnich prostorach bezbřehych plani ochoten hledat? Ostatně nikdo nemůže osamělemu jachtaři pomoci, dostane-li se do potiži. Pokud třeba spadne přes palubu, nema prakticky žadnou šanci. Loď plujici pod plnymi plachtami je tak rychla, že neni v lidskych silach ji dohnat.
Do te doby takřka neznamy suchozemec chystajici se na neobyčejnou namořni anabazi se v USA stal pro veřejnost exotickym středem pozornosti. Ale jinak se našlo sotva par přatel, kteři byli Richardovi připraveni s něčim pomoci. Vynikajici polska jachtařka Tereza Remiszewska, jedna z učastnic atlanticke regaty, Richardovi ochotně přenechala zbytek jidla, ktere již nepotřebovala, protože se vracela zpatky do Štětina na palubě polske namořni lodi. I jinak byl Richard pilny, a tak se Nike zasluhou sveho kapitana dočkala upravy stěžně přidanim několika kotevnich lan, dale byly opraveny potrhane plachty a znova natřen trup.
Po třech měsicich pečlivych připrav a vyřizovani potřebnych viz se Nike konečně vydala na jih. Směřovala přes Bermudy, Puerto Rico a Santo Domingo k Panamě. Tady loď učinila zastavku — jednak čekala na dodavku fi lmoveho materialu z ostravske televize pro natačeni dalšiho průběhu expedice, jednak musela proplout Panamskym kanalem, který podstatně zkracuje cestu lodi z Atlantiku do Pacifi ku. Nike byla mimochodem jednou z nejmenšich plachetnic, ktere kdy tuto umělou vodni cestu použily. Minimalni rozměr lodi byl tak trochu i vyhodou — poplatky za propluti určuji totiž uřednici podle tonaže plavidla.
Za poslednimi mohutnymi vodnimi vraty Panamskeho průplavu se před přidi suchozemske jachty rozevřely nekonečne vody největšiho oceanu světa. Tisice namořnich mil bylo třeba překonat, než mohla Nike po řadě tydnů a měsiců přistat v malem australskem přistavu Townswille. Mezitim ale kapitan Richard Konkolski na nějaky čas zakotvil na Galapagach, na Markezach a postupně take na řadě ostrovů v Polynesii.
Lide moře tvořili odedavna velkou rodinu, cosi jako kamaradske společenstvi řidici se nepsanymi zakony porozuměni. Bohuminsky kapitan o tom řika: „Ja se snažil vždycky na lidi kolem sebe promlouvat s usměvem a oni mi na mou vstřicnost většinou s usměvem odpovidali. Nikdy jsem za to nic nechtěl a každou pomoc jsem se snažil oplacet přatelskym činem. Jachtaři, kteři se tenkrat plavili podobnou trasou jako ja, si samozřejmě pomahali. Dnes je to jine. Na plavby, jako byla ta moje, se vydavaji v podstatě už jenom lide, kteři maji dost peněz. Plavi se na mnohem většich lodich s mnohem luxusnějšim vybavenim, než v připadě Nike (a mají na palubě take bohate lodni trezory), čehož se domorodci všech přistavů světa pochopitelně snaži obratně využivat. Napřiklad přistavni poplatky za kotveni i v poměrně zapadlych končinach světa se zvyšily za poslední leta opravdu podstatně.“
K pobřeži Australie se Richard Konkolski přibližil v obdobi Vanoc. A protože v těch měsicich současně hrozilo nebezpeči hurikanů, rozhodl se kapitan Nike svou plavbu přerušit. Zakotvil bezpečně u mola townswillskeho přistavu a rozvažoval, co dal.
„Planoval jsem velkou opravu Nike,“ vysvětluje Richard, „ale nejprve jsem na ni musel vydělat, stejně jako na zasoby jidla pro dalši plavbu. Rovněž jsem citil nepřiznivy dopad delšiho odloučeni na rodinu, hlavně na meho syna Rišu, ktereho jsem doma zanechal. Nakonec jsem manželce a synovi poslal letenky a oba si vyřidili vyjezdni doklady. Měli jsme zkratka v planu, že nějaky čas stravime v Australii společně. Jenomže nějaky anonym si vymyslel, že Mirka se již domů nehodla nevratit, a než stačila z Bohumina odjet, zrušily uřady pro maleho Rišu vyjezdni doložku. Samotny vyjezd manželky za těchto okolnosti pozbyl vyznamu, a tak jsem situaci nakonec vyřešil tak, že jsem letenky stahnul zpět a raději odjel do Československa sam. Kvůli liknavosti pražskych byrokratů se ale komplikovalo vydani mych dokladů pro pokračovani plavby z Australie na zapad a můj pobyt doma se velmi protahl.“
Letecky navrat na paty kontinent čekal Richarda až v březnu 1974. Než však Nike znovu vyplula, uběhlo dalšich několik měsiců. Richard měl totiž velke potiže se zajištěnim noveho hlinikoveho stěžně, kterym chtěl opatřit svou Nike. Stěžeň byl sice objednan včas, ale během povodni za deštiveho počasi se cestou z Brisbane do Townswille ztratil a vyrobci museli poslat novy. Dali si na čas.
Na čas si rovněž davala řada konzulatů, kam Richard z Townswille rozesilal žadosti o viza. „Vyřizovani viz doma trvalo dva až tři tydny a ve Spojenych statech až půldruheho měsice,“ stěžuje si kapitan Nike. „Abych některa viza zajistil, musel jsem osobně zajet až do Canberry a Sydney a z třiceti žadosti jsem obdržel jenom asi čtyři,“ dodava. Bylo 26. června 1974, přesně poledne, když Nike minula usti přistavnich hrazi přistavu Townswille a zamiřila na moře. Pravě začala navigačně poměrně obtižna etapa plavby podel dlouhe Koralove bariery. Pro tuto čast trasy neměl totiž Richard k dispozici kvalitni mapy. Pak Nike vplula Torresovym průlivem do Indickeho oceanu a dal k africkemu pobřeži. Tato etapa znamenala dlouhe tydny a tydny osaměle mořeplavby napřič oceanem, stovky mil od nejbližšiho pobřeži.
„Nudou jsem však rozhodně netrpěl,“ vzpomina Richard. „Musel jsem přece obsluhovat Nike, provadět navigaci, dělat drobne opravy a samozřejmě vařit. Čas, ktery mi zbyl, jsem pilně věnoval psani reportaži, knižek, fotografovani, fi lmovani a připravě různych relaci pro rozhlas.“ Osaměla mořeplavba je zaměstnani na čtyřiadvacet hodin denně. Spat může člověk v podstatě jenom par hodin, a tak se k tomu využiva i čas uprostřed dne. Každa minuta odpočinku je důležita, protože osaměly mořeplavec nikdy dopředu nevi, kdy bude našetřene hodiny potřebovat. Někdy je nutne sloužit u kormidla beze spanku nepřetržitě i řadu dni a noci.
Plavba napřič Indickym oceanem skončila v jihoafrickem Durbanu. Tady bohuminsky kapitan zůstal celkem čtyři měsice. Rozhodně nelenošil. Jednomu domorodci postavil rodinny dům, aby si vydělal penize na dalši opravy Nike, na potřebne nove plachty a na dalši vybaveni pro zavěrečnou plavbu do Evropy.
„Vyplul jsem pak trochu později, než jsem měl,“ svěřuje se kapitan Nike. „Bohužel jsem tak promeškal zavěr nejvhodnějšiho obdobi pro plavbu kolem jižniho cipu africkeho kontinentu — kolem mysu Dobre naděje.“ Tyto končiny jsou namořniky celeho světa považovany za nejobtižnějši.
„Zažil jsem tady opravdu krušne chvile,“ vzpomina moravsky namořnik. „Dostal jsem se do velmi těžke bouře. Nike se třikrat převratila dnem vzhůru a ja byl nemilosrdně vymrštěn do oceanu. Myslel jsem, že udeřila moje posledni hodinka. Plaval jsem zoufale v obrovskych vlnach a snažil se dostat zpatky na palubu. Nike se mezitim postavila do původni polohy. Namořni jachty jsou totiž konstruovany tak, že maji tendenci zvedat se i po převraceni stěžněm nahoru. Nakonec se mi podařilo vyškrabat zpatky do kokpitu a plnych šestatřicet hodin jsem bojoval o holy život. Celou tu dobu jsem kbelikem vyleval vodu, ktera neustale tekla do kajuty.“
Dalši kritickou situaci zažil Richard o něco později, kdy už se plavil v jižnim Atlantiku. Byl prudce zasažen rahnem do tvaře a do nosu. Musel se ošetřit sam. Možna se to bude zdat neuvěřitelne, ale ranu si zašil před zrcadlem obyčejnou niti a vyražene zuby zkrvavenymi prsty zatlačil na původni misto. Dodnes ma v obličeji stopy te nešťastne udalosti. Když se pak jisty lekař při zastavce na ostrově Svate Heleny snažil operaci napravit Richardovy neobratne chirurgicke pokusy, napsal mu do lodniho deniku tato slova: „Richarde, je mi lito, ale tvoje tvař je tak zdevastovana, že bych na ni nejraději zapomněl.“
Podobnych vicemeně dobrodružnych zažitků měl kapitan Nike desitky. Napřiklad kratce po opuštěni ostrova Svate Heleny do bohuminske jachty v noci najela nakladni loď, ktera maličkou Nike malem rozdrtila. Jenom nahodou neskončila oškliva sražka tragedii.
Plavba kolem cele zeměkoule trvala tři roky. V jejim průběhu Richard postupně navštivil kolem čtyřiceti zemi světa. Sve zažitky z nejdelši cesty, jakou lze na Zemi vykonat (60 tisic kilometrů!), popsal v několika knihach, ktere ještě v průběhu sedmdesatych let vyšly nejenom v Československu, ale napřiklad i v Polsku a v dalšich zemich. Kapitan Richard Konkolski se stal jednim z nejznamějšich mořeplavců světa.
Štětin 1975 – Zavěr prvni solo plavby kolem světa a přivitani v Polsku
Když 3. srpna 1975 Nike připlouvala do polskeho Štětina, shromaždily se na přistavni rejdě tisice divaků, kteři kapitanovi z Bohumina připravili nesmirně srdečne přivitani. Cele město bylo na nohou, vyhravala hudba, kameramani natačeli, vlajky vlaly a dav tleskal. Byly to chvile plne dojeti a jejich důstojnost nemohla zmenšit ani skutečnost, že československa statni vlajka, kterou Richard slavnostně přinesl na tribunu, byla nelitostnymi mořskymi větry takřka uplně roztrhana.
Nikdo z tisicihlaveho zastupu na štětinskych přistavnich molech — ani Richard sam — nemohl tušit, že neuplyne ani sedm let od teto slavne chvile a zbožňovany kapitan Nike bude v tichosti z tehož přistavu, od tehož mola a ze stejneho kotviště spolu se svou rodinou vyplouvat na cestu, z niž v oněch letech nebylo navratu. Mezitim se ale snažil poctivě reprezentovat svou vlast, tak jak to usilovně dělal cela leta předtim. Jistě, dostalo se mu řady vyznamnych oceněni, dokonce za 2. misto v dalšim ročniku regaty osamělců přes Atlantik obdržel od ČSTV titul Zasloužileho mistra sportu. Nasledoval uspěšny zavod z Anglie do Australie a pak třeti solova regata přes Atlantik v roce 1980. Jenomže v roce 1982 musel tento nesporně nejslavnějši suchozemsky jachtař světa z vlasti odejit.
Co se ale vlastně odehralo mezi slavnym navratem Nike z pionyrskeplavby kolem světa v roce 1975 a jeho rozhodnutim nevratit se do vlasti v roce 1983?
Kapitan Richard Konkolski dospěl k těžkemu rozhodnuti opustit vlast pod nesmirnym tlakem paradoxně jenom proto, že chtěl reprezentovat československou vlajku. Dva roky se totiž s neuvěřitelnym usilim připravoval na mezinarodni zavod osamělych jachtařů kolem světa. Když hodlal v červenci 1982 vyplout ze štětinskeho přistavu na zminěnou prestižni regatu AROUND THE WORLD, odmitly mu sportovni organy předat již vystavene platne doklady pro mnohaměsični dobu zavodu. Nakonec tedy vyplul na kratkodobou vyjezdni doložku a pro jistotu sebou vzal na palubu Nike manželku a syna. V te chvili vůbec nevěděl, co učini, až regata za rok skonči. Rozhodně nepočital s tim, že by zůstal v cizině. Situace se ovšem vyvinula tak, že jine řešeni nepřichazelo v uvahu.
Z prvniho zahraničniho přistavu rozeslal Richard domů dva tisice osobnich dopisů, v nichž vysvětlil sve potiže. A reakce uřadů? Okamžitě byl okresnim soudem v nepřitomnosti obviněn z udajneho nedovoleneho opuštěni republiky a dokonce i ze tři kradeži!
S ohledem na Richardovu nesmirnou popularitu ve světě citily uřady, že moravsky jachtař musi byt o soudnim zaměru ofi cialně vyrozuměn. Po Richardově pisemne odezvě však dalši vyvoj věci převzala vyšši soudni instance a ličeni se stalo neveřejnym. Teprve potom se Richard rozhodl zůstat za hranicemi. Soudu přitom poslal uředni cestou veškere doklady vyvracejici vyslovena obviněni. Soud se však vůbec neobtěžoval informovat ho o dalšim průběhu soudnich jednani. Byl odsouzen jako pirat.
Přes veškere usili očernit slavneho jachtaře však nebyly tehdejši uřady schopne zbavit ho československeho občanstvi. Tehdy na to prostě neexistoval žadny zakon. Proto Richard mohl — tak jak to původně zamyšlel — reprezentovat svou vlast na všech mořich světa po vlajkou, na niž byl od dětstvi hrdy.
Člověk, jehož odvaha, vůle a vytrvalost převyšovaly běžny průměr, byl vyštvan z vlasti. Důstojny novy domov mu pak poskytl americky Newport. Pravě tady moravsky kapitan před lety ukončil zavod přes Atlantik a odtud pak pokračoval na sve prvni velike plavbě kolem světa. Tehdy to byl naprosto nevidany namořnicky čin, jimž se zapsal do historie světove mořeplavby. Až mnohem později — pote co ukončil svou zařivou sportovni karieru pod československou vlajkou — se stal americkym občanem.
BOC 1983 — v cili vitězne čtvrte etapy
V jachtařskem světě ma jeho jmeno stale nejlepši zvuk. I po letech je zkratka velkou postavou moře. Dodnes drži deset vyznamnych světovych jachtařskych rekordů a celkem čtyřikrat byl jmenovan jachtařem roku ve třech různych zemich. Solovou plavbu kolem světa v průběhu přištich let uspěšně uskutečnil ještě ve dvou světově vyznamnych zavodech.
Z rukou britskeho premiera Sira Edwarda Heathe převzal Richard Konkolski ještě v osmdesatych letech prestižni Cenu střibrneho delfina. Zapadoaustralsky premier Sir Charles Court mu udělil pamětni medaili. Ziskal take čestne uznani prezidenta USA Ronalda Reagana za propagaci mezinarodniho přatelstvi, vzajemneho pochopeni a pomoci v mezinarodni sportovni činnosti. Čestnym občanem ho jmenovala řada světovych přistavů a samozřejmě i mnoho jachtařskych klubů ve všech koutech světa. Dramaticky přiběh jeho života publikovaly v nakladu okolo sedmnacti milionů vytisků světove časopisy Time, People, Newsweek a dalši. Mohl by si snad člověk, ktery se před lety rozhodl důstojně reprezentovat svou vlast, přat vic?
Bohužel ano. Kapitan Richard Konkolski a jeho rodina totiž ztratili to nejcennějši, co jim ještě zbyvalo: rodne česke občanstvi. Stalo se tak v roce 2004, v novych časech, už bez asistence statnich uředniků minuleho režimu. Nejslavnějši československy jachtař historie, ktery cely život zasvětil uspěšne reprezentaci rodne země a jeji vlajky, na zavěr sve celoživotni dřiny ve jmenu sve vlasti už zkratka neni Čechem, stejně jako jeho rodina. Je smutne, že to, co mu nedovedl vzit minuly režim, mu defi nitivně odňal stat chlubici se nejsvětějšimi zasadami demokracie. Sotva lze tuto trapnou skutečnost jakkoli spojovat se slavnym jmenem bohyně Nike umistěnym na přidi vlastnimi silami zbudovane jachty, jakych v historii světove osaměle mořeplavby zajiste neni mnoho. Kyženy pocit osobniho zadostiučiněni, sportovniho oceněni a možna i jakehosi vitězstvi nad krutymi silami přirody tady rozhodně nebyl naplněn. V případě moravskeho mořskeho vlka, ktereho veřejnost spontanně nominovala mezi stovku nejlepšich sportovců sve země dvacateho stoleti, dostalo zkratka jmeno bohyně Nike — vitězstvi — poněkud trpkou přichuť.
Jachtařem roku, Německo 1983
Snad by ale člověk, ktery pro rodnou vlast vykonal tolik užasnych věci, jako tento zdanlivě obyčejny bohuminsky kluk se srdcem namořnika, měl přece jenom mit pravo — byť i tisice kilometrů od mista, kde kdysi stala jeho kolebka — zůstat až do konce života důstojnym, počestnym a plnohodnotnym občanem sve rodne země…